Když jsme plánovali letní dovolenou a procházeli katalog naší oblíbené cestovní kanceláře, narazili jsme na zájezd do Vídně na každoroční jarní koncert tohoto světoznámého tělesa v krásných zahradách Schönbrunnu, bývalém letním sídle Habsburků. Domluvili jsme se s přáteli a vyrazili. Byl čtvrtek 25. května 2017. Vyjeli jsme pohodlným autobusem v odpoledních hodinách směr rakouské hranice. Na místo jsme přijeli s předstihem, takže jsme si mohli v klidu prohlédnou krásné barokní památky a květinovou výzdobu v Schönbrunnu i v přilehlém parku. Všude jsme ale naráželi na hloučky příslušníků policie. Dva dny před tímto koncertem uskutečnili islámští teroristé krvavý teroristický útok v Londýně. V celé Evropě zavedly státy přísná protiteroristická opatření, a nevyhnulo se to ani tomuto koncertu.
Do zahrady jsme vešli hlavní branou a kousek za ní jsme museli ukázat zavazadla a odevzdat dva naše krásné deštníky, které jsme dostali na Vánoce od našich dětí. Na trávě už se kupila pěkná deštníková hromádka, byly jich tam desítky. Položili jsme je k jednomu stromku s tím, že si je tam po skončení koncertu vyzvedneme. V koutku mysli jsem tušila, že je vidíme naposledy. Ostatní museli odevzdávat i deky a karimatky - na tomto koncertu si nesměl nikdo sednout do trávy, všichni museli stát. V celém parku i zahradách byly rozmístěny kovové bariéry. Nicméně atmosféra byla příjemná, počasí hezké, všichni jsme byli natěšeni na krásný hudební zážitek. Po celém prostranství byly nainstalovány velké obrazovky, na kterých se promítaly záběry z pódia.
Když se setmělo, koncert začal, a byl to opravdu velký zážitek. Stáli jsme s kamarády opřeni o bariéru a manžel stál přesně za mými zády. Blížil se závěr koncertu, a on se rozhodl, že bariéru obejde. Před tím si, bohužel, nevšiml, že pořadatelé několik kusů přidali, takže cesta ke mně se mu trošku prodloužila. Když je obešel, nikde nás neviděl, ba ani nenašel. V panice se vydal zpět stejným směrem, kterým jsme přišli. Dodnes nechápu, jak to udělal, že trefil hlavní bránu. Pořadatelé ji totiž uzavřeli, aby zmátli případné teroristy, a vypustili diváky jinými branami.
Americká operní diva Renéé Fleming dozpívala česky na závěr koncertu árii Rusalky od Antonína Dvořáka a já jsem zjistila, že manžel za mnou není, že zmizel. Na těchto koncertech bývá účast asi 40 tisíc posluchačů. Najít v takovém davu ztracenou spřízněnou duši je opravdu problém. Manžel nebral mobilní telefon a já jsem se již viděla plačící na policejní služebně, viděla jsem policisty prohlédávající vídeňská zákoutí a náš autobus bez nás přejíždějící u Mikulova hranice do mé milované vlasti. Asi po deseti minutách manžel konečně telefon zvedl a oznámil třesoucím hlasem, že stojí u hlavní brány a čeká na nás.
Zatím valící se dav nás odnesl k jedné z bočních bran a my se dostali ven ze Schönbrunnu. Okolí jsme vůbec nepoznávali a autobus se na blízku taky nenacházel. Severním i jižním směrem běhali zmatení čeští návštěvníci koncertu, hledajíce své autobusy. Nebyli jsme v tom sami. Asi po čvrt hodině jsme dorazili k hlavní bráně, kde jsem uviděla bledého manžela s černým deštníkem, který nebyl samozřejmě jeho. Já jsem o ten svůj definitivně přišla.
Nakonec jsme autobus našli. Odjezd se trošku opozdil, museli jsme čekat na ostatní účastníky zájezdu, kteří postupně přibíhali s hrůzou v očích. Když jsme potom dvě hodiny nad ránem usínali v naší ložnici, bylo nám jasné, že Pochod Radeckého i valčík Na krásném modrém Dunaji si příště nejlépe vychutnáme v pohodlném křesle u TV v našem obýváku.
