První transplantace lidského srdce v roce 1967 sice znamenala převratný posun v medicíně, přesto i poté pacienti s nemocným srdcem stále žili v určité nejistotě. Řada z nich se totiž nedočkala vhodného dárce a umírala. Tento problém částečně vyřešilo umělé srdce. První umělé srdce, jež mělo sloužit jako dlouhodobější náhrada, implantovali před 30 lety, 2. prosince 1982, lékaři pod vedením Williama DeVriese v americkém Utahu.
Nový typ umělého srdce Jarvik 7 zkonstruoval americký vědec Robert Jarvik a na jeho vývoji i na první transplantaci se podílel vynálezce umělé ledviny Willem Kolff. Prvním pacientem se srdcem Jarvik 7 byl tehdy jednašedesátiletý zubař ze Seattlu Barney Clark. Po operaci z jeho těla vycházely dvě hadice připojené ke kompresoru o váze 180 kilogramů a velikosti ledničky, jež srdce zásobovaly stlačeným vzduchem. Pacient se prakticky nemohl hnout z místa a údajně nakonec žádal o ukončení utrpení, které umocňovala infekce a selhávání orgánů. Clark zemřel na mrtvici po 112 dnech. Bill Schroeder, druhý pacient se srdce Jarvik 7, žil 620 dní.
Čas rovná se větší naděje
Srdce typu Jarvik, jež bylo prvním typem, který byl povolen k pokusům o trvalou náhradu lidského srdce, sice vzbudilo velké naděje, v roce 1990 ale Americký úřad pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) dospěl k závěru, že jeho používání přináší pro pacienty větší riziko než prospěch, a zrušil povolení k jeho dalšímu užívání v lékařské praxi. Neosvědčilo se hlavně kvůli nutnosti neustálého napojení na složité přístroje a také pro následující zdravotní komplikace pacientů, které způsobily, že žádný z nich po implantaci nezůstal dlouho naživu.
V současnosti se jako most k transplantaci, jenž pomáhá nemocným překlenout období čekání na vhodný orgán, využívají různé formy mechanických podpor srdeční činnosti. Tyto de facto mechanické pumpy, které pomáhají levé, pravé či oběma srdečním komorám pumpovat krev, mohou být umístěny buď vně těla pacienta, či implantovány.
Srdce nejnovější generace AbioCor, nabíjené bezdrátově z baterie, kterou pacient nosí na opasku, bylo poprvé voperováno v roce 2001 v americkém Louisville. Srdce o velikosti většího pomeranče, které váží necelý kilogram (asi třikrát více než lidské srdce), tak není na rozdíl od svých předchůdců napojeno žádnými trubičkami nebo dráty na vnější mechanismus mimo tělo pacienta.
„Trochu ho to omezuje, protože z něj vede ven takový kabel. Srdce je zašité uvnitř a kabel vede ke zdroji energie a řídí se to tím. Takže nemůže plavat, smí se jen sprchovat. A jako James Bond nosil pistole, ti lidé nosí baterky,“ říká známý kardiolog Jan Pirk. Zajímavostí je, že umělé srdce podle Pirka nebije ale "bzučí".
Pokud nenastanou komplikace, umělé srdce dnes dokáže udržet pacienta na živu rok i o něco déle, což už je nadějná doba na to, aby lékaři našli vhodný orgán k transplantaci.
S transplantací začíná nový život
Éru transplantací "živého" srdce člověku zahájil v lednu 1964 lékař James Hardy, který v americkém Jacksonu transplantoval pacientovi srdce šimpanzí, s nímž ale šedesátiletý muž přežil jen necelé dvě hodiny. Lidské srdce poprvé člověku do těla voperoval v prosinci 1967 v jihoafrickém Kapském Městě profesor Christian Barnard, jehož pacient zemřel po 18 dnech. V pionýrských dobách takových zákroků přežívalo déle než rok jen asi sedm procent pacientů. Průlom přinesl až v 80. letech lék cyklosporin usnadňující nemocným přijetí cizího orgánu.
První transplantaci srdce v tehdejším Československu, která byla zároveň i prvním takovým úspěšným zákrokem ve východní Evropě, provedli lékaři pražského Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) v lednu 1984. O první transplantaci srdce se pokusili již osm měsíců po světové premiéře takového zákroku lékaři v Bratislavě pod vedením profesora Karola Šišky. Srdce v těle padesátileté pacientky ale pracovalo jen pět hodin.
Dnes lze teoreticky žít s transplantovaným srdcem plnohodnotným životem deset a více let, ale výjimkou nejsou ani dvojnásobné i delší délky dožití.
