Moje představy se od reality hodně lišily. Záměr, že si sednu do vyhrazeného koutku v bytě k počítači a pojedu a pojedu, vzal brzy za své. Ale abych se soustředila na ten první den, den ze začátků mého home office.
Ráno po hygieně a snídani jsem zkontrolovala obsah lednice, konstatovala, že hlady neumřeme, a usadila se u počítače. Jako první přišla na řadu elektronická pošta. Poznamenala jsem si důležitost zpráv a dala se do zpracovávání prvního úkolu. „Máme čočku?", ozvalo se z kuchyně. „Proč, uvařeno máme,“ prohodila jsem do útrob bytu. „Třeba na zítra,“ zazněla odpověď. Obrátila jsem oči v sloup a nereagovala.
Zazvonil mi telefon. Podle čísla volajícího mi bylo jasné, že to nebude hovor krátký. Po deseti minutách poslechu, vysvětlování, zdůvodňování, doporučování z kuchyně zaznělo: „Koupíme na sobotu kachnu?“. Omluvila jsem se do telefonu a do prostoru prohodila, že třeba ano. Po dalších deseti minutách jsem ukončila hovor, otevřela excel a začala zpracovávat jakousi statistiku s grafy. Jenže jsem neměla data od všech zdrojů, tedy od všech lidí, kteří na to nějak zapomněli, a tak jsem telefon žhavila tentokráte já. Ne pokaždé jsem byla spojena s tou správnou osobou, proto jsem se obrnila trpělivostí, protože bez patřičných podkladů jsem nemohla úkol dokončit. A k tomu jsem potřebovala ty správné lidi. Připadala jsem si jako v telefonní ústředně, když čekám na spojení s vyžádaným pracovníkem. „Máme málo brambor, co k tomu kuřeti dnes bude?“, zajímal se manžel, už ne z kuchyně, přesunul se do mého pokoje mezi futra dveří. Pootočila jsem hlavu a s telefonem u ucha jsem sykla, že rýži.
Trvalo mi dvě hodiny, než jsem získala vše, co jsem k dokončení tabulky potřebovala. Ucho jsem měla červené, byla jsem umluvená, zíráním na obrazovku počítače mě začaly pálit oči. V těch dvou hodinách mě manžel vyrušil ještě třikrát otázkami, které jsem na pomyslném žebříčku vedoucím od geniality ke stupiditě vyhodnotila v té nižší části. Když jsem konečně mohla úkol dokončit a začít zpracovávat komentář, manžel na mě zvýšeným hlasem volal, abych ihned přišla, že to musím vědět. Zarazila jsem se, jeho hlas zněl naléhavě, hlavou mi blesklo, kdo asi umřel, tak jsem uložila rozpracovanou část souboru a šla zjistit, co se děje. Manžel seděl u počítače, četl nějaké pojednání o vesmíru. "Černá díra váží několik miliard Sluncí, umíš si to představit?" Zakroutila jsem hlavou a šla si po svých.
Vrátila jsem se k počítači, zavřela za sebou dveře a další dvě hodiny jsem pracovala. Nikoliv v klidu. Manžel mi do telefonu poslal několik rádobyzábavných videí, která jsem ignorovala na rozdíl od pípnutí přístroje. Přišel mi položit další čtyři otázky, každou z jiného soudku, od vaření po požadavek na můj názor na nedávno přečtenou knihu. Vyřídila jsem několik dalších hovorů, tabulku s grafy dokončila a přidala i požadovaný komentář. Měla jsem před sebou ještě několik dalších úkolů, když se otevřely dveře. Manžel se přišel zeptat, jestli by neměl dojít do obchodu koupit citróny a papírové utěrky. „Jdi!“, souhlasila jsem s přísným pohledem a s myšlenkou, že by mu nákup mohl zabrat alespoň dvě hodiny. A že by mohl doma zapomenout telefon. Moje číslo si nepamatuje, měla bych klid, konečně klid na práci. Slyšela jsem štrachání po bytě, a tentokrát jsem zavolala já: „Uvaříš mi kafe?“ „No, teď ne, jdu přece nakoupit.“ Spokojeně jsem se usmála. Vstupní dveře do bytu klaply. Mám, co jsem chtěla. Kávu, kterou jsem si sama uvařila a vychutnávala bez soustavného vyrušování. Jen jsem v tichosti kroutila hlavou nad postojem mého jinak chytrého, vnímavého a ochotného manžela, co s ním můj home office udělal.
Zatímco manželovi klid doma nesvědčí, mě jeho zájem při práci z domova ruší. Psychicky uondaná s manželem za zády, který postrádá každodenní rutinu, jsem si řekla, že by mohlo být hůř. Mohla bych být mladší, matka dvou školou povinných dětí usazených u počítačů při distančním vzdělávání, ve velkém bytě s prarodiči a manželem také na „houmofisu“. Jen mi tato myšlenka kmitla hlavou, přistihla jsem se, že si chci zjistit dopravní spojení do psychiatrické nemocnice do Bohnic. Naštěstí pro mě mám na krku jen nudícího se manžela, seniora již na odpočinku, který respektuje doporučení vycházet z domova jen v nejnutnějších případech. Snad pomůže výhrůžka, že jestli mě nenechá v klidu pracovat, dám výpověď a zůstanu doma napořád. Na toto téma jsme se již několikrát pobavili, když jsme si uvědomili, že mnoho manželských párů se po mnoha letech společného soužití nesnese a vítá chvíle strávené odděleně. Jak můj manžel tvrdí, mnoho lidí se tak vyhne „domácí zabíjačce“. „Už tě nebudu rušit, slibuji, jen si klidně pracuj i z domova,“ vyřešil manžel svůj postoj k home office.
Každý den je jiný, i moje práce z domova není stejná se stejným objemem. Od prvního dne práce z domova naše domácnost doznala změn, co se týká provozu. Já mám klid na vyřešení úkolů, manžel si také našel rozptýlení, aniž by opustil stěny našeho bytu. Nicméně, těším se, až na mě přijde řada a já budu zavřená v jedné místnosti. Ve své kanceláři.
