Maminka Cilka se vrátila z kolejiště. V očích má plačtivý výraz. Před chvílí s ní vyrazil dveře její syn Emánek Má to s ním kříž. Hodný kluk, ale rapl a rozmazlený fracek. Maminka Cilka pracuje ve stanici Dobrotín jako vlaková přípravářka. Synáček Emánek je výpravčím vlaků. Dráha je jeho jedinou vášní. Ovládá brilantně předpisy, nepotřebuje pomůcky. Pamatuje si časy průjezdů i na traťovém hradle. Potud je to v pořádku. Dokáže jej však vytočit i nejjednodušší zádrhel nejenom okamžitý, ale i předvídaný.
Toho využívají staří kozáci a kolegovi předávají službu tímto způsobem: "Ve stanici Kravaře stojí vlak sádry a v Kunčicích a Třinci dva vlaky strusky. V Hrušovanech je vlak prázdných sypáků a přijedou k nám na deponování zakryté vozy OPW. Dále návěstní mistři budou dělat čtvrtletní prohlídku výhybek. Bude asi mimořádná výluka traťové koleje a přijede traťovka nakládat pražce!“
Emánek si už mezitím při předávce okousal nehty na obou rukou a vykouřil dvě cigarety. Kolega opustil se škodolibou radostí pracoviště. Nervózní služebník nejprve vyrazil staniční, která se chystala umývat okna a posléze maminku Cilku i se svačinkou. Zatímco se "na věži" ozývá řev, mlácení telefonem a gejzír sprostých slov, maminka Cilka nabízí synovu svačinu:
"Děcka jezte, Emánek to nepapká !“A udiveným zaměstnancům nabízí krajíce chleba s máslem, po celém okraji dokola naříznuté pro snazší žvýkání.
Emánek pak zjišťuje, že informace staršího kolegy byly mylné. Ano, bude hodně práce, ale jen tak v limitu. Stanice je přece hanlivě nazývána Bláznovice! A Emánek se pomstí. Pomstí se nikoliv starým mazákům, ale nováčkům a podřízeným!
Ano, dá stůj na nějaký nákladní vlak při zcela prázdném nádraží a odmítne bezdůvodně zátěž ze závodní vlečky! Tohle všechno si totiž může dovolit. Z naprosto nejasného a tajemného důvodu má ve stanici andělíčka - strážníčka. Nehorázně a zcela nelogicky nad ním drží ochrannou ruku sám náčelník stanice Zdeněk Labuda. Ví se, že náčelník kdysi sloužil jako výpravčí v jedné stanici právě s Cilkou. Tohle to zjištění provokuje četné kombinace.
Emánek je jedináček. Jeho legitimní otec se s maminkou Cilkou kdysi rozvedl. Platil však dobrovolně alimenty až do své smrti. Hošík vyrůstal obklopen opičí láskou. Z vojny se vybrečel. Po dobu čtrnácti dnů brečel a úpěnlivě volal maminku. Byl poslán k psychiatrovi a pak konečně domů. Vojáci usoudili, že brečící voják je živel značně demoralizující.
Odešel i z chemické průmyslovky. Přinesl si totiž domů několikrát popáleniny a kyselinou otečkovaný modrý plášť, používaný při chemických pokusech. Nakonec vystudoval železniční průmyslovku. Ani zde však nezapadl do kolektivu. Do školy dojížděl osmdesát kilometrů. Maminka Cilka jej nenechala mezi partou zdivočelé mládeže. Aby se necítil osamělý, zakoupila mu elektrický táborák. V jeho záři si mohl pročítat dobrodružnou literaturu.
Maminčin mazánek se choval jako cyklista. Nahoru se hrbil a dolů šlapal. Dokázal otrávit příchod každému novému zaměstnanci. Přitom zapomínal na ten prostý fakt, že celý jeden rok mu trvalo, nežli mohl sloužit na věži jako dispoziční výpravčí a vedoucí směny. Kdo se nechal, toho deptal. Zejména se vyžíval při přebírání služby. Kdo se jej bál, užil si své.
"Nepřebírám službu! Zátěž stojí na špatných kolejích. Na desáté koleji stojí špatně přistavené vozy a není dost místa na peronech pro nástup cestujících!“ Někdo si to nechal líbit a takový Jarda Bulis se jej bál, ačkoliv byl kapitánem parašutistů v záloze. Nebál se ani tak kripla Emánka, jako mohutné záštity protekce náčelníka stanice.
Někdy Emánek i narazil. Stará pokladní Vilma jej poslala do prdele a nově příchozí řízek Pavel Axman jej naprosto uzemnil větou: "Počkám si na tebe po službě - ty protekční hovno! Dostaneš do držky a zapomeneš na své předky. Bude potom cítit jen tvůj zadek!“
Po těchto slovech měl Pavel už od Emánka pokoj. Bonzaj klub a možná i sám postižený si asi postěžovali samotnému náčelníkovi a tak Pavel Axman nadále nepatřil k šéfovým oblíbencům. Také byl neznámým způsobem vyřazen z pořadníku na služební byt!
Maminka Cilka všechno zdrobňovala. "To máme dneska počasíčko. Včera ale foukal silný větříček. Pak se zatáhlo a pršičkalo nám na střešičku!“ Za každého počasíčka však klusávala přes celé nádražíčko na druhou stranou za synáčkem v čase oběda. Oběd se podával tři místnosti od dopravní kanceláře. Každý jiný výpravčí si chodil na oběd do jídelny, popřípadě si talíř přenesl na pracoviště. Jen mazánkovi musela oběd naservírovat maminka. Někdy služku i seřval a vyrazil z dopravní kanceláře.Ta pak se zarudlýma očima prozrazovala tíhu svého kříže.
Maminka Cilka zakoupila synáčkovi automobil. Zkouškový fobista však nikdy nedokázal získat řídičský průkaz. Na dráze byl předpisovým expertem a dokonale jistě ovládal i vyhlášku. Jakmile ale přišlo ke zkoušce, trémista se rozklepal a bylo vymalováno. Zkušební komisaři u dráhy jej znali, možná zapůsobil i andělíček – strážníček. Policajti však trvali na výsledcích testů a řidičák tehdy ještě za tlačenku nevydávali. Emánek měl smůlu, že usiloval o řidičák ve špatné době. Dnes přece dostávají řidičský průkaz i mentálně postižení. Automobil tak řídila maminka Cilka. Jezdila vždy městem a na volné silnici řídil synáček. To si přesedali. Jednou zahučeli pod mez a automobil málem obrátili na střechu. Nežli se dostavila hlídka VB, přelézali jeden přes druhého. Havaroval totiž Emánek a bylo nutno nalézti v havarovaném autě za volantem majitele řidičského průkazu.
Prostořeký výpravčí Bernát jednou pravil: "U babičky jsem viděl barvotiskový obrázek. Dvě děti přecházejí přes rozvodněný potok. Nad nimi poletuje anděl strážný. Pánové, já vidím na té lávce Emánka a ten anděl strážný, to je celý soudruh náčelník!“ Obezřetný Bernát to dával k lepšímu pouze v úzkém okruhu prověřených osob.
Maminka Cilka myslela na všechno. Synáček se musí usadit a musí si najít děvče. Mladá kalkulatka Barča je to pravé ořechové. Je to děvče jako lusk, hodná, moc toho nenamluví. Je i pracovitá, pořád něco plete. Nevšímá si erotických keců. Cilka se rozhodla dát dohromady Emánka s Barčou. Ta ovšem zcela odpovídá starému pořekadlu - tichá voda břehy mele. Nikoho nepřekvapilo oficiální pozvání hodné Barči do domku Horáčkových. Maminka neponechává nic náhodě.
Tabule jako ve večeřadle Karla IV. V budoucím hnízdečku Emánkovy lásky jsou i květiny. Barča se dostavila v plné polní. Nechala se provézt domkem i zahradou. Zavítají i do vinohradu. Jediný dědic začíná být dobrou a zajímavou partií. Navečer pak u elektrického táboráku otevírají láhev vína. Cilka pod záminkou návštěvy blízké příbuzné odchází. Je založeno na hostinu rozkoše.
Barča ví, co se sluší a patří. Musí přece nějakým způsobem vrátit vynaložené úsilí maminky. Neodhadla však situaci. Nedočkala se řečí o lásce, nebylo použito ani neumělého vyznání. Dověděla se toho dost o Zprávě o brzdění, předvídaném odjezdu a o problematice jízd po nesprávné koleji. Průběh pohovorů ji nevaroval. A tak když potencionální milenec odešel uvařit kávu, vzala Barča osud do svých rukou. Svlékla se do naha a ulehla do postele vedle elektrického táboráku. Překvapený Emánek upustil hrnek horké kávy na perský koberec. Naprosto konsternován zvolal:"Obleč sa!“
Dívka pak sebrala své svršky a odešla, aby se více neukázala. Celou příhodu pak dávala k lepšímu mezi zaměstnanci. Že to nebyl pokus ojedinělý, dokumentovala ošklivá a hubatá manipulantka Vlasta. Vykřikovala u vlaku: "Kdy slůží ten impotent Emánek?“
Na vysvětlující dotaz reagovala po svém: "Na klíně mu sedí ženská a on sa ani nehne. Tů žensků sem byla já!“ V tomto případě však každý Emánka omlouvá.
Emánek nadále využíval boží protekce soudruh náčelníka. Nakonec se přece jen oženil. Maminka Cilka předala štafetu jiné služce. I ta putuje přes kolejiště a je vystavena náladám rozmazleného manžela.
Emánek je prostě génius!
