Tedy, slovo slaví není na místě. Vzhledem k současné pandemické době se velká oslava konat nemůže a jejím blízkým je to líto, protože Jiřina Bohdalová bývá skvělá hostitelka. Přesněji, ráda a skvěle vaří. Nejvíce o tom ví její dcera, herečka Simona Stašová, která jejich soužití v době covidové popisuje stručně: „Každý den si voláme a máma nám každý den vyváří.“
Jejich vztah je silný a jedna o druhé mluví moc hezky. „Dcera a vnuci jsou základním zdroje mé energie. Vnuci nejsou moc rádi, když o nich mluvím, tak to respektuji. Dceři to nevadí, tak o ní mluvím ráda,“ říká Jiřina. Na Simonu se často chodí dívat do divadla, nevynechá žádnou její generální zkoušku. Zpočátku ji však rozhodnutí stát se také herečkou trošku rozmlouvala, tedy spíše ji upozorňovala, že jde o povolání nejisté a náročné na psychiku. Ale coby žena moudrá poznala, že dcera o herectví opravdu stojí a tak poté její snahu pozorovala spíše zpovzdálí. Ostatně, sama dobře ví, že i ji herectví lákalo tak, že se kvůli němu vzdala původní profese učitelky. Také tehdy šla do nejistoty a navíc mluvíme o době, ve které to vůbec neměla jednoduché.
Narodila se 3. května 1931, tatínek byl truhlář, maminka se živila jako služebná. Zajímalo je divadlo, maminka ochotničila, otec nebyl lhostejný k tomu, co se děje ve společnosti. A v roce 1954 na to doplatil. Když si komunisté vyřizovali účty s nepohodlnými osobami, stal se součástí politického procesu a dostal v něm patnáct let vězení. Pro Jiřinu to znamenalo, že na ni upřela pozornost Státní bezpečnost. Začínající herečka s kontakty na slavné lidi pro estébáky byla ideálním soustem. V knize Měla jsem štěstí na lidi tuto etapu svého života popisuje s tím, že ji dokonce estébáci drželi ve vazbě a vyslýchali ji. Když byl její otec ve vězení, přerušila studium DAMU, aby mohla pracovat a starat se o svou mladší sestru a matku, která z toho, co jejího muže postihlo, nakonec dostala infarkt. V té době navíc už měla dceru Simonu. Takže si zvykla žít velmi skromně a takzvaně obracet každou korunu.
Toto období pro ni znamenalo ještě jeden nepříjemný fakt. Státní bezpečnost ji vedla v záznamech jako svou agentku. Estébáci po ní chtěli, aby donášela na Jana Wericha a Miroslava Horníčka, se kterými se znala. Tvrdí, že nikdy nic takového neudělala. Po roce 1989 vedla dlouhý soudní spor jehož výsledkem bylo rozhodnutí, že byla jako spolupracovnice StB vedena neoprávněně a její jméno bylo očištěno. Kauza ji stála hodně sil a nyní se k ní již nerada vrací.
Jan Werich však v jejím životě sehrál roli i v dobrém slova smyslu. Když se vrátila na DAMU, všiml si jí v absolventském představení a nabídl jí angažmá v Divadle ABC. Bylo to pro ni významné, protože mohla dělat práci, po které toužila a zároveň živit rodinu.
Její kariéra se nejvíce rozjela, když excelovala na scéně Divadla na Vinohradech. Sehrála tam řadu rolí, od těch dramatických až po ty komediální. A právě jako mimořádně skvělá komička, která si umí dělat legraci sama ze sebe, se zapsala do duší diváků divadelních, ale i filmových a televizních. Večery, kdy v televizi byla „Bohdalka“, se staly pro několik generací typickým způsobem trávení volného času. Lidé se těšili na její scénky a glosy v Televarieté, na její role v televizních seriálech, v komediích.
„Dnes mi hodně vadí, že vulgarita je převlečená za humor,“ říká. Její filozofie je založená na tom, že opravdové umění je dostat do hry, povídky nebo skeče něco méně slušného tak, že herec či moderátor sám nevysloví vulgární slovo, ale divák si ho tam dodá sám. „Když se toto podaří, znamená to, že ten humor funguje,“ míní.
Její skvělá jízda však měla ještě jedno zpomalení. Natočila film Ucho, který komunistickým cenzorům výrazně vadil, protože otevřeně kritizoval komunistickou zvůli. Skončil v trezoru. Tím se na čas zařadila mezi herečky, které nebylo žádoucí obsazovat. Jenže její mimořádný talent a její životaschopnost nakonec zvítězily. Režiséři si ji žádali, diváci ji milovali a tak cenzoři pochopili, že bude lepší národu jejich milovanou Bohdalku nezakazovat.
Stala se jednou z nejznámějších, nejobsazovanějších a nejobdivovanějších českých hereček. Což ovšem neznamená, že by ji měli všichni rádi. Je totiž tak trochu hubatá. Říká, co si myslí a když se jí něco nelíbí, dává to najevo. „Máma není splachovací a to je dobře. Když jí někdo ublíží, ona si to pamatuje,“ podotýká její dcera Simona.
A tak se Jiřina nedávno veřejně vyjádřila i k současné pandemii, přesněji k tomu, jaký má v této době z českého národa pocit. A nebylo to nic lichotivého. „Politici nám lžou. Jenže obrazovka je potvora a z toho, jak se lidé tváří, se dá ledacos vyčíst,“ řekla. V rozhovoru s moderátorem Liborem Boučkem řekla také toto: „Lidé se neumí semknout a strašně mi to chybí. Za minulého režimu byl táta dlouho zavřený a přesně si pamatuji, kolik lidí mi pomohlo, kolik lidí mi tajně drželo palce. Byli jsme semknutí. Po roce 1989 se mnohé změnilo. Mám pocit, že jakmile jsme získali svobodu, absolutně jsme se rozdělili. Lidé se měli tak dobře, až si toho přestali vážit.“
To, že je společnost rozdělená a většina lidí myslí jen na svůj prospěch, se podle ní dostalo na povrch právě v době pandemie. A netají se tím, že ji to trápí.
Takže možná, že by nejlepším dárkem k devadesátinám této výjimečné dámy bylo, kdyby lidé zase začali držet pohromadě, politici mysleli na jejich blaho a ne jen na to, zda vyhrají volby a pandemie by se stala jen kapitolou v dějinách. Ale protože je moudrá a životem zkušená, ví, že tento dárek asi nedostane. Těch jiných však bude mít hromady.