Pohádka O ztraceném jaru
FOTO: Eliška Murasová

Pohádka O ztraceném jaru

19. 4. 2021

Zahradní trpaslík Pepa se mračil. Jako každé ráno se ihned po probuzení podíval škvírou mezi prkny kůlny na dvůr, a zjistil, že venku zase mrzne. A sněží.
„Kde je to jaro?“ pomyslel si smutně a naštvaně zároveň. „Letos pořád nepřichází!“
Vzpomínal, jak loni v tuto dobu vykoupaný a naleštěný už stál na trávníku a vítal všechny, kdo prošel kolem něho. Své i cizí lidi, psy, kočky. Kosy zpívající mu nad hlavou v korunách stromů. Čápy, vlaštovky a další ptáky vracející se ze zimovišť domů. Po sádrové tvářičce se skutálela slza.
„Kde je Bohouš s Bohunkou? Uvidím je letos ještě vůbec?“
Na zahradě ve včelích úlech to vřelo.
„Chceme letět už ven,“ bouřily se včely dělnice. „Ochutnat čerstvou šťávu z kytiček, přinést plné košíčky pylu. Tady v úlu nás to už nebaví!“
„Nejde to,“ uklidňovala neklidné včelky královna matka. „Je tam zima, žádné květy ještě nerozkvetly. Zemřely byste zimou a hladem! Musíme všechny počkat až na jaro!“
Čáp Bohouš v Africe napřed netrpělivě čekal, až mu kalendář povolí odletět domů, do Česka. Jenže doma ho vítalo místo tepla a sluníčka jen vítr, déšť se sněhem a dokonce i mráz. Po příletu opravil hnízdo větvemi strženými prudkým severákem, posadil se na jeho okraj a zadumal se. Tak ho našla po svém příletu Bohunka. Posadila se vedle něj, zimomřivě se otřásla a nespokojeně zaklapala zobákem.
„Kde je jaro, Bohouši? Jak to, že je všude ještě sníh? Nepopletl sis datum v kalendáři?“
A tak si všichni stěžovali, brblali, naříkali. Jaro ale stále nepřicházelo.
„Půjdu ho hledat,“ rozhodl se jednou ráno trpaslík Pepa. „Stýská se mi po něm. Chci zase stát na zelené trávě a na všechny se smát!“
Přehodil si přes rameno svou lopatku, na ni pověsil sbalený raneček a pootevřel dveře kůlny.
Fí, zafičel mu vítr kolem uší, fíí, fíí, zahučely další větrné poryvy.
„Nebojím se,“ vykřikl Pepa. „Půjdu jaru naproti, přivedu ho sem!“
Vítr jeho volání roznesl do celé krajiny. Jeho výkřik uslyšely včely v úlu, čápi na komíně, promrzlí kosi v korunách stromů i rozčepýření vrabčáci v křoví.
„My jdeme také, půjdeme s tebou, počkej na nás!“ zaznělo trpaslíkovi jako odpověď.
„Letíme s tebou, letíme s tebou,“ bzučely včely a pokřikovali kosové. Pak přistál vedle trpaslíka čáp Bohouš a klapl zobákem.
„Sedni si mi na záda. Máš krátké nožičky, spolu budeme rychlejší.“
A pak se už celé to pípající a bzučící hejno zvedlo a zamířilo k jihu.
………………..
Jaro celé nešťastné stálo na hranicích země a dívalo za závoru. Nemohlo dál. Bránili mu v tom zlý čaroděj Covid, čarodějnice Korona a jejich pomocníci skřetové. Jaro učinilo už několik pokusů za závoru proniknout. Zahřát svým dechem studený vzduch a promrzlou půdu. Sněhové závěje pokaždé začaly tát, rozkvetly sněženky a krokusy, nesměle vyrůstala zelená travička a na stromech se nalily pupeny. Čaroděj s čarodějnicí ale znovu a znovu jaru ve vstupu do země zabránili. Ledovými krápníky zahnali Jaro zpátky a zpevnili závoru. Na oblohu poslali další tmavé mraky, aby se neprobudilo slunce a na zemi vyslali skřety – Vichřáka, Mrazodecha a Sněhodešťáka. Mrazodech vyhrožoval květním pupenům spálením a Sněhodešťák rozpoutal sněhovou vánici spojenou s deštěm. Spolu s Vichřákem vyháněli ze zahrad a polí všechny lidi i zvířata a hvízdavě se jim posmívali.
„Jsme mocní a silní,“ radovala se Korona. „Budeme zde vládnout navždycky. Jaro je slabé a samo. Vždycky ho přemůžeme!“
Čaroděj se pyšně usmíval.
„Nikdy tě sem nepustím!“ chechtal se zkřehlému Jaru stojícímu za závorou. „Já jsem nejsilnější, já tu budu vládnout. Mne nikdo nepřemůže! Nikdo! Nikdy!“
Čaroděj se zatočil kolem své osy, pak popadl Koronu a dal se s ní do tance. Poskakovali spolu nahoru a dolů, dupali, kroužili. Vichřák jim k tanci spustil pištivou melodii a Sněhodešťák s Mrazodechem bušili v rytmu do hraniční závory. Na zemi zesílil mráz, pole zavalil sníh a stromy se lámaly v prudké vichřici.
Jaro jen bezmocně stálo a sledovalo čarodějovo řádění. Náhle něco v dáli upoutalo jeho pozornost. Z mraku vířivých sněhových vloček se cosi vynořilo. Vypadá to rovněž jako bílý oblak, ale má to pevný obrys... Co to jenom je?
Podivný oblak se pomalu zvětšoval. Už nebyl čistě bílý, občas se v něm ukázaly různé barevné skvrny. Vichřice do něj narážela, zmítala jím ze strany na stranu, nahoru a dolů. Oblak se po každém takovém nárazu jako by stáhl do sebe. Ale pak se ale ihned zase zvětšil na svou původní velikost a přes silný vítr se neustále přibližoval.
Jaro na tu podivnost udiveně zíralo. Pak zaslechlo nějaký slabý hučivý zvuk.
„Pro pána krále, to zní jako včelí bzukot!“ uvědomilo si a přimhouřilo oči, aby lépe vidělo. „Ano, určitě jsou tam včely. A nějací ptáci! Čápi a malí zpěváčci! A trpaslík! Co dělá v ptačím hejnu trpaslík? To je vlastně jedno. Ale co teď? Až je spatří čaroděj s čarodějnicí, pošlou na ně skřety. Všichni umrznou nebo zapadnou sněhem!“
Jaro se vyděsilo. Co má jen dělat? Upřelo pohled na řádící skřety bušící do závory… a něco ho napadlo. Rozhlédlo se okolo sebe. Těsně za hraniční závorou ze sněhu trčí klacek. Jaro natáhlo ruku, popadlo klacek a …
Bumtarata, bumtarata, buší Jaro do závory. Bumtarata, bumtara..
Bušení přidává na rychlosti a hlasitosti. Mísí se s kvílením Vichřáka i rachotem z klacků Mrazodecha a Sněhodeště. V rámusu zaniká bzukot vycházející z přibližujícího se bílého oblaku. Covid s Koronou se ve stále zrychlujícím rytmu točí do kolečka. Už jim skoro nestačí dech, ale Jaro do závory buší čím dál více a rychleji. A ještě rychleji. Čaroděj s čarodějnicí nakonec tempo nevydrželi a padli na zem. Unavený Vichřák přestal hvízdat a Mrazodech s Sněhodeštěm bušit do závory. Pouze Jaro do ní tluče dál. Čaroděj popadl konečně dech a posadil se. Náhle zahlédl bílý oblak a zaslechl bzukot. Chtěl rychle vyskočit, ale nohy unavené tancem ho neunesly. Čaroděj sebou znovu plácl na náledí a zaječel. Skřeti se mu vrhli na pomoc a překáželi při tom jeden druhému. Čarodějnice Korona také uslyšela bzučení, ohlédla se a varovně vykřikla.
„Pozor, něco se na nás řítí!“
Skřeti přestali pomáhat čarodějovi a nechápavě se otočili. Covid se konečně sám postavil na nohy. Vztáhl před sebe ruce a začal čarovat.
„Eldeberce plen, trpaslíku, ven!
oldouberce kácí, ve sněhu zmizí ptáci,
aldo …!“
Než stačil doříct kouzlo, oblak se na něj vrhl. Včely ho píchají, čápi klovou do hlavy a drobní ptáčci do rukou. Když se Covid pokusil vstát, trpaslík Pepa mu podrazil nohy. Covid tak jen křičí a bezmocně se rozhání rukama. Skřeti zmateně pobíhají kolem něho a nevědí, co dělat. Čarodějnice Korona využila, že na ni pozapomněli, a začala čarovat sama.
„Eldeberce plen, trpaslíku, ven!
oldoberce kácí, ve sněhu zmizí ptáci ...
aldoberce čelý, v ledu mizí vče …!“
Jaro zoufale buší do závory. Ve všeobecném rámusu nebylo slyšet, jak závora stále víc praská. A Jaro buší a buší. Konečně. Závora naposledy silně zapraskala a rozlomila se na dva kusy. Jaro udělalo dva kroky v před, nadechlo se a silně fouklo. Zavanul vlahý větřík a tmavé sněhové mraky se rozplynuly. Sluníčko na modré obloze se protáhlo a protřelo ospalé oči.
„To jsem letos nějak dlouho spalo,“ podivilo se a poslalo dolů své teplé paprsky. Jaro je zachytilo, srovnalo v dlani a šup! Jedním z paprsků jako šipku hodilo po čaroději, ty další míří na skřety. Čaroděj i skřeti mizí. Místo nich jsou na zemi jen velké louže.
Korona kouzlo leknutím nedořekla. Chvíli zůstala stát s otevřenými ústy, pak se otočila a prchala k nedalekému hustému houští.
„Ukryju se v něm. Je tam naváto hodně sněhu a sluneční paprsky se mezi jeho větve téměř nedostanou. Já jim ukážu, začaruju je! Na zemi bude zima, pořád tu bude zima! Jaro nebude, jen sníh a mráz!“
Už jí chybí jen pár kroků, zmizí v křoví a nikdo ji nenajde!
Jaro se nadšeně rozhlédlo. Je volné, může se ujat vlády nad zemí. Už se těší, jak se budou včely pást na rozkvetlých stromech, ptáci mít hnízda plné hladových ptáčat a trpaslík Pepa stát na zeleném trávníku a vítat kolemjdoucí.
Roztáhlo ruce a chtělo všem poděkovat, když v tom koutkem oka zahlédlo utíkající čarodějnici.
„Ach jemine, už nemám paprsek,“ vykřiklo polekaně. Čarodějnice to zaslechla. Otočila se a výsměšně se ušklíbla.
„Hehe, máš to marné, stejně zvítězím!“
Jen to dořekla, zablesklo se a z oblohy sjel paprsek. Místo čarodějnice je pod mezí jen další louže z roztátého sněhu a ledu. Sluníčko na obloze se usmívalo. Je přece jaro, a na jaře musí vše vonět, zpívat, kvést. A že má zase o jeden paprsek méně? To mu nevadí. Zítra jich bude mít opět plný počet.

Můj příběh
Hodnocení:
(5 b. / 27 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 45. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?