Co Vám v současné době dělá radost a jak se udržujete v kondici?
Je to vlastně prosté. Radost mi dlouhodobě dělají děti a v kondici se udržuji cvičením a snad trochou životosprávy. Víc než tělo ale v téhle době trpí hlava. Mám pocit, že mozek zakrňuje a psychika celkově chátrá. To se snažím kompenzovat četbou, opakováním textů a poslechem nové hudby. Objevil jsem za celou dobu uzavření tolik nových bluesových kapel, že mám co poslouchat na dlouho dopředu...a mám strašnou chuť sám založit blues band a dát se pořádně do toho jako frontman.
Návštěvníci divadel napříč celou republikou měli šanci vidět Vás ve hře jednoho herce nazvané Caveman, kterou hrajete již léta. Je o rozdílných povahách a jednání mužů a žen. Odnesl jste si z tohoto představení něco Vy sám?
Odnesl jsem si poznání, že je třeba naše rozdílné světy navštěvovat bez předsudků, očekávání a hlavně ne s jasným cílem vymodelovat před sebou někoho jiného, než doma mám. Je to někdy strašně těžké, protože lidé jsou složití a ještě k tomu jsme opravdu vystavěni s tolika rozdíly, že se to dá někdy společně přežít jen velmi těžko. Pořád ale věřím, že to všichni zvládneme. A taky jsem si všiml, že lidi čím dál tím víc milují srandu a potřebují jí k životu jako sůl. A od toho tu Caveman je a bude i po tomhle všem. Těším se už strašně na lidi a jejich smích.
Televizní diváci si Vás pamatují jako policejního vyšetřovatele v seriálu Ulice. Roli policisty jste ztvárnil i v seriálu Horákovi nebo ve filmu Vejška. Jaký vztah máte k těmto postavám?
Ulice je pro mě především škola, jak ztratit zábrany před kamerou a jak se s ní trochu více skamarádit. Je to skvělá zkušenost a radostná práce. Jestli narážíte na moji takřka herecko policejní kariéru, tak věřte, že hraju i ty na druhé straně zákona. A s velkou radostí. Když se na mě podíváte, tak je celkem nasnadě, že s tímhle ksichtem, budu většinou policajt, nebo rošťák.
V loňském roce jste se také představil v pražském Divadle Ungelt. Světová premiéra konverzační hry britského dramatika Petera Quiltera Vejšlap byla šancí pro tři kamarády, kteří na počest předčasně zesnulého přítele uspořádají výstup na horu. Jak se Vám hrálo po boku Martina Písaříka a Petra Stacha?
Skvěle jsme si padli do noty, takže vývoj toho představení i souhra na jevišti je jedna z velkých radostí mého dosavadního divadelního života. Nemůžeme ještě vynechat Pavla Ondrucha, který hru Vejšlap režíroval a pod jehož taktovkou to celé vznikalo. Když má režisér jasnou vizi a navíc miluje své herce, tak je to potom úplná paráda. Při Vejšlapu v Ungletu se prostě sešlo všechno krásně dohromady a vznikla inscenace, kterou máme rádi nejen my, ale i diváci. Dokonalá kombinace.
Čím Vám role Tonyho ve Vejšlapu byla blízká?
Jednoznačně humorem. Tony je skvělý glosátor a dokáže použít humor i ve velmi vážných situacích. Vlastně by se dalo říct, že ho humor nikdy neopouští a to se mi, myslím, velmi podobá. Je pravda, že v dnešní době humoru ubývá, nebo spíše chuti k němu, ale to se nesmí nikdy stát. Humor tu musí být vždycky, už třeba jen pro zlehčení těžších životních momentů a to je jedna z Tonyho zásadních rolí. V tom se naprosto potkáváme. Dokonce se to dostává pomalu i do mojí práce. Na každé postavě se snažím najít i její humor, i když by byla sebetragičtější.
Všichni kdo v Ungeltu vystupují či do něj pravidelně chodí, říkají, že je tam nezaměnitelná atmosféra. Máte i Vy takový pocit?
Já se do toho divadla naprosto zamiloval. Genius loci toho prostoru je fenomenální a Ungelt je přes jeho ředitele Milana Heina naplněn lidmi, kteří vás vezmou za srdce. Takových divadel moc není. Jsem velmi poctěn, že tam můžu hrát a být součástí Ungeltu a taky doufám, že jsem tam přinesl kus ze sebe a svého humoru a bytí a že to není naposled, co tam stojím na jevišti. I kdybych měl celou dobu představení jen držet někde vzadu svíčku, tak tam budu zase rád.
Hra Vejšlap má skvělou perspektivu. A to, že je na repertoáru letní scény Divadla Ungelt na Novém světě pod Pražským hradem. Těšíte se na toto jeviště a na své diváky?
Tohle jeviště jsme si měli možnost vyzkoušet už minulé léto a byl to kouzelný zážitek. Jednak se Vejšlap na letní scénu skvěle hodí a jednak tam přichází uvolněný letní divák, pro kterého je radost hrát vždycky. A ještě k tomu to mám kousek od domova, takže je vše perfektní. Procházkou na představení, procházkou přes pár legendárních hospod z představení...už aby jsme tam zase byli.
Na čem v současné době pracujete?
Máme už skoro dozkoušenou hru Vášnivost s Divadlem Verze, kde stojím po boku Jany Janěkové, Lindy Rybové a Davida Matáska. Coronakrize nám nedovolila představení uvést do pohybu a tak se teď vyčkává a hledáme vhodný čas na premiérové uvedení. Asi by to mělo být v lednu. Těšte se. Také spolu pořád tančíme se company LaPutyka a vypadá to na společnou spolupráci v představení Cesty, najdeme-li společný termín a dovolí li to okolnosti téhle šílené doby. Držte palce a přijďte.
Přinesla Vám nynější situace něco zajímavého ? Je vůbec na tomto stavu podle Vašeho názoru něco dobrého?
U nás dochází k semknutí rodiny a zklidnění rytmu. Herectví je časově náročné povolání, které si vás žádá v jiném rytmu, než je u většiny jiných povolání obvyklé. To se samozřejmě děje i v běhu rodiny a tak je teď na všechno více času. Dobré je také to, že člověk trochu zpokorní a začne si daleko víc vážit rodiny, své práce ale i sebe.
