Když vidím, jak nádherná je naše barevná planeta, plná překrásných rostlin a živočichů, tak musím popřát všechno nejlepší matkám, díky kterým existuji: matce Zemi, matce přírodě, svojí vlastní mamince, ale i babičce.
Den matek tradičně připadá na druhou květnovou neděli - letos to bude 9. květen. My starší, které už máme maminky na věčnosti, v tento den na ně zase s vděčností vzpomínáme - co pro nás všechno dělaly a bylo toho určitě mnoho.
O své pracovité a starostlivé mamince jsem už psávala velmi často i ve škole, ale právě při připomínce tohoto svátku si dnes vyčítám, že jsem toho nenapsala tehdy víc i o své babičce. Moji rodiče totiž v mém dětství měli velmi mnoho nekonečné a nekončící práce, která se musela stihnout. Ale babička s dědečkem bydleli v našem stavení na výměnku, kde už bylo práce méně a tak měli oba na mne - svoji první vnučku - nejvíc času.
Na úvodní fotografii z roku 1952 jsem jako 6letá se svojí babičkou a dědečkem jela poprve delší cestu vlakem ke svým příbuzným. Byl to pro mne první den, kdy jsem i spala mimo svůj rodný dům. Byl pro mne proto už tak velmi neobyčejným a plným zážitků. Tatínek mé tety byl ředitelem školy, jeho manželka prodávala v malém obchůdku a měla tam tak krásné věci, které já jsem nikdy ještě ani neviděla. Byla veliká zima a já měla na sobě kožíšek z králíčích kůžek, které tatínek sám "vyčinil" a kožíšek mi ušil. Po návratu do mé rodné vesničky na Drahanské vrchovině už následovaly všední dny, kdy jsem denodenně pomáhala mimo jiné "nabíjet" dědečkovi kamna - pilińáky, pomáhala v hospodářství u rodičů - ale u prarodičů byla velmi často.
Když jsem začala chodit do školy, dědeček se mi velmi věnoval a byl rád, že mi učení jde vlastně samo. Bylo pololetí v první třídě a já utíkala s krásným vysvědčením nejdříve na výměnek je ukázat dědečkovi. Babička mi otevřela dveře a já, že jdu ukázat vysvědčení dědečkovi. Ta mi na to říká se slzami v očích: "Ale von homřel."
Já na to, že mi to nevadí - snad jsem ani ještě tehdy nevěděla, co to znamená. Šla za ním k posteli, kde ležel oblečený v černém obleku se sepnutýma rukama a měl zavřené oči. Já jsem mu svoje první krásné vysvědčení položila na ruce a říkám bezelstně babičce - určitě je vidí.
Pak už jsem s bolestí prožívala následné rozloučení s dědečkem v domě, poté veliký pohřební průvod s hudbou po celé vesnici do kostelíčka a na hřbitov. Babička ovdověla a žila dál až do své smrti 19 let sama.
Byla jsem to já, která u ní nejvíc pobývala, pomáhala jsem jí s prací kolem malého hospodářství - chovala až do smrti kozu a slepičky. Byla to moje milovaná babička, která na mne měla nejvíc času - vždy, když jsem k ní přišla, tak si zpívala, ale většinou písně náboženské. Jak bylo nádherné přijít ze školy domů, kde bylo většinou zavřeno, protože rodiče byli na poli, a vědět, že existují ještě druhé dveře, za kterými je moje babička.
Když přijel na návštěvu bratr jejího zemřelého manžela, tak jsem byla moc ráda, protože se mnou velmi rád vycházel do polí a luk. V poledne jsme stávali při zvuku zvonů v polích a modlili se společně polední modlitbu a on vždy říkal:
"Podívej, jak je všechno dobře ve světě zařízeno - lidé z polí a luk se jdou domů naobědvat a my se za ně můžeme modlit, aby si dobře odpočinuli a měli sílu k další fyzické práci...
Strýček - kněz zemřel za rok po mém dědečkovi, a tak už mi zůstala jen moje babička, která měla vždy dveře pro mne otevřené a byla neustále doma. Měla ten nejnižší důchod a jejím každodenním jídlem byly placky a kozí mléko - úplně prostá strava, která mi velmi chutnala - jen v neděli měla k obědu malý kousek masa.
Babička žila svůj život v klidu a spokojenosti a ve velmi skromných poměrech. Vzpomínám si, co mi v dětství našila záplat, aby rodiče nevěděli, když jsem občas přelézala cizí plot pro pár jablek nebo hrušek. Co mi všechno usušila, když jsem spadla do rybníku při hře na "dobyvatele moří" a malá ledová kra, na které jsem se plavila, se převrhla.
Protože moji rodiče měli téměř 19 ha polí, musela jsem stále více a více pomáhat se všemi pracemi v naší domácnosti, takže jsem už u babičky nemohla být tak často. Ale každý rok přivezl tatínek několik fůr roští z lesa a to byla práce moje a babičky - sekat je do otýpek a chystat na zatápění v zimním období. A tak jsem si zase babičky dost užívala, hodně jsme si spolu povídaly.
Bydleli jsme u prašné silnice, kde nic nejezdilo a lidé kolem nás chodili na pole nebo do sousední vesnice pěšky. Starší lidé byli tehdy ve veliké úctě - vždy babičku velmi zdvořile pozdravili a prohodili s námi několik dobrých slov. Žili jsme tehdy na vesnici jako jedna rodina, radovali se vzájemně ze štěstí jiných - i soucítili s bolestí, která se občas nevyhnula nikomu.
Když jsem začala jezdit do internátních škol, tak babička se každý týden se mnou loučila s velikým smutkem. Vždy říkala: "jenom abech se dočkala, až se zas vrátiš..."
Dočkala se i mé svatby v roce 1967. Tři roky jsem s manželem bydlela v naší vesničce a moje babička se dočkala i svojí první pravnučky, s kterou mi v roce 1970 moc pomáhala, protože jsem už po třech měsících mateřské dovolené chodila do práce. Měla jsem to blízko, takže jsem ji odběhla vždy jen přebalit a nakrmit - jinak mi o ni ochotně pečovala moje starostlivá babička - maminka byla také ještě plně zaměstnaná.
Po odstěhování do blízkého města jsem měla babičku nějaký čas u nás, když veliký požár po zásahu bleskem poničil rodné stavení - bydlela u mne velmi ráda. Ale ona ve svém věku 81 let byla ve své rodné vesničce zvyklá denně se zúčastňovat bohoslužby v kostele, od nás byl kostel vzdálen tři kilometry, auto nebylo a já jsem ji byla schopná doprovázet do kostela jen v neděli - to už jsem měla dvě malé děti. Jen proto se po nějaké době vrátila zpět do své rodné vesničky, ale já vím, že u nás se jí žilo daleko, daleko lépe - měla jsem na ni čas, velmi jsem si jí vážila a mohla jí tak vracet všechnu tu lásku, kterou jsem od ní dostávala od svého nejútlejšího dětství.
Moc a moc jsem litovala, že nemohla svoje poslední měsíce prožít v naší, tehdy velmi dobré domácnosti, obklopená pečlivostí, laskavostí a vzájemnou láskou i svých malých pravnoučátek. Vzpomínky na moji milou, hodnou, laskavou, pracovitou a zbožnou babičku, moudrého dědečka i strýčka půjdou se mnou až do konce mého života.
Jsem moc ráda, že právě při dnešním Svátku matek - snad by mohlo být i babiček - jsem si mohla ty šťastné chvíle, dny a roky prožité v minulosti znovu trochu víc přiblížit.
A Vám všem, moje milé na i60, přeji k tomuto hezkému nedělnímu svátku z celého srdce jen to nejlepší!
