Typický příklad: Dvě ženy si prohlížejí fotografie modelů v magazínu zaměřeném na ženy středního a vyššího věku. Jde o módu pro takzvané baculky, tedy dámy s kyprými tvary.
„Ty modelky jsou mladší než my, může jím být tak čtyřicet, takže jim to sluší.“
„Počkej, vždyť mají úplně stejnou postavu jako ty a já. Jsou pořádně oplácané a koukej, tahle má rozhodně větší zadek než my. Je to móda pro nás a já bych si vybrala.“
„Ale jsou mladší.“
„No a co? Copak záleží na tom, kdo má více vrásek v obličeji a jaké kdo má datum narození? Tohle je ukázka šatů, jaké sluší velkým ženám. A velká ženská může mít třicet stejně jako šedesát.“
„Nemáš pravdu, mě nebaví prohlížet si mladé holky. Proč tam nedali ženské našeho věku, šedesátnice, když se tváří, že dělají magazín pro nás.“
„Tak se přihlas jako modelka.“
„Blázníš? Proč bych to dělala?“
Možná tento hovor působí malicherně, nicméně je ukázkou toho, jak časté je poměřování se podle věku. A pokud jde o módu, o styl, o krásu, srovnávají se ženy jako divé, i když tvrdí, že tomu tak není:
„Tak si představ, že ona už měla šedesát.“
„Ne, to je nesmysl.“
„Fakt, známá mého muže s ní chodila do školy, zná ji.“
„To není možné, musí být mladší. Nebo si něco nechala udělat.“
„Nebo nežere.“
„Určitě nežere.“
Poměřování podle toho, jestli je někdo mladší či starší se však odehrává v nejrůznějších oblastech života, ať už jde o hledání práce, hledání partnera či hodnocení zkušeností. Typická věta? Je moc mladý, nemá zkušenosti, takže o tom nic neví.
To je poměrně častý názor starších lidí, který však zavání přezíravostí a neuctivostí úplně stejně, jako když někdo řekne o někom, kdo mu připadá starší, že je starý a tudíž nepružný, pomalý, neschopný učit se novým věcem.
V podstatě je používání slov starší a mladší úplně zbytečné. „Společnost se orientuje podle čísel, takže se vytvářejí škatulky týkající se věku. Když dostávám otázky, zda existuje definice věku, odpovídám, že ano, že existuje asi tři sta různých definic a teorií. Jenže žádná definice nemůže být dokonalá, protože sami nejlépe víme, jak naše tělo i duše stárne. A víme, že u každého je to jiné,“ říká socioložka Lucie Vidovičová.
Přestože to každý víme, občas se potřebujeme ubezpečit, že někdo je na tom hůře a někdo lépe.
„Vy se máte, vy jste mladší,“ řekla nedávno jednadevadesátiletá obyvatelka jednoho domova pro seniory své sousedce z vedlejšího pokoje.
„Ale vy chodíte a já ne. A vidíte lépe než já. Vždyť jste na tom zdravotně lépe, dojdete si sama na zahradu a já se musím prosit, aby mě tam někdo z personálu vyvezl.“
„Ale jste mladší, tak jste na tom lépe.“
Porovnávání se podle věku máme zažito od dětství a je vlastně běžnou a přirozenou součástí našich životů. Až v poslední době se začíná více mluvit o tom, že je zbytečné. Jenže nikdy nevymizí, protože porovnávání je nám vlastní v mnoha podobách.
„Slyšela jsi, že se Zdenka znovu vdala? A víš, že ten její je mladší?“
„Fakt? A o kolik?“
„No jí je kolem padesáti a mu prý kolem čtyřiceti.“
„Tak ta si tedy věří, no to bude malér.“
„Proč myslíš?“
„Protože mladší chlap je vždycky malér.“
„Na věku nezáleží, hlavně, že si rozumějí.“
„Ale jak dlouho si rozumět budou?“
Poměřování se podle věku vedlo už k několika pikantním aférkám svědčícím, že nejde o žádný novodobý trend. Například herečky Inka Zemánková a Ljuba Hermanová si zdárně ubíraly roky a předstíraly, že jsou mladší řadu let. Přišlo se na to až po jejich smrti.
Ale je tady jedna dobrá zpráva. Lidé, kterým je kolem šedesátky, by se rozhodně s nikým poměřovat neměli. Naopak, měli by být spokojení a na svůj věk hrdí. V poslední době se totiž objevilo několik výzkumů a studií, jejichž závěrem je, že právě generace současných šedesátníků je výrazně spokojenější, než bývali šedesátníci dříve. Sociologové z agentury Median vyzpovídali s odstupem deseti let okolo tří tisíc Čechů ve věku mezi padesáti pěti a šedesáti pět lety. Zatímco v roce 2008 uvedlo třicet osm procent českých šedesátníků, že často chodí na preventivní kontroly k lékařům a starají se o své zdraví, loni se jich takto vyslovilo přes padesát dva procent. Ukázalo se také, že šedesátníci se nyní méně dívají na televizi, ale častěji chodí večer do společnosti a výrazně častěji cestují. Jsou zdravější, vyrovnanější a takzvaně si užívají život.
Takže, pokud je nějaké dámě kolem šedesáti, ale přemýšlí nad tím, jestli by jí slušelo oblečení, které předvádí mladší žena, přestože jejich postavy jsou plus minus stejné, měla by toho nechat a přestat se poměřovat, protože je dost dobře možná, že si žije lépe než lecjaká žena mladší. Jenže právě tato rada patří do kategorie naprosto zbytečných. Poměřování se, pozorování se, srovnávání se máme rádi, baví nás a asi se ho nikdy neodnaučíme.
