Někoho si najdi. Ta věta přivádí mnoho lidí k šílenství. Ti, kteří ji říkají, to však myslí takzvaně dobře. Typický příklad? Žena ovdověla a po čase od svých přátel slyší: „Neměla bys být sama, jsi hezká, určitě ještě někoho potkáš.“
Jako by se stalo povinností někoho potkávat, hledat, seznamovat se, zkrátka nezůstávat sami. Jenže mnozí lidé si ve vyšším věku už nedovedou představit, že by se znovu zamilovali nebo si našli někoho, koho si pustí do svého života. A vůbec na tom není nic divného.
„Psychika má velkou setrvačnost. Mezi tím, kdy partner takzvaně umře fyzicky a kdy psychicky je velká prodleva. Někteří lidé se od bývalého partnera neodpoutají nikdy,“ uvedl psycholog Jeroným Klimeš. Jenže dnešní doba je ovlivněná trendem, že všichni mají žít vesele, aktivně, společensky. Jestliže někdo ovdoví a po čase prohlásí, že je mu stále po bývalém partnerovi smutno a že už nechce navazovat nový vztah, často se setkává s nepochopením. Jeho okolí neříká: „to je krásné, ona ho tak milovala, že už nechce nikdy jiného muže. Naopak, lidé říkají: „to je divné, měla by si někoho najít, člověk nemá být sám, ať zkusí seznamku pro seniory.“
Pětašedesátiletá Vlasta je vdovou tři roky. Její manžel zemřel po dlouhé těžké nemoci. Vlasta se o něj starala, zemřel doma. Byla vyčerpaná fyzicky i psychicky. „Nikdo, kdo něco takového neprožil, nepochopí. Byla jsem na dně. Dcery i kamarádky mi říkaly, že si konečně oddechnu, odpočinu. Koupily mi zájezd k moři, jela jsem i do lázní. Já vím, že mi manželovým odchodem odpadla spousta práce, povinnností, trápení. Ale zároveň si připadám osamělá, můj život je prázdný. Byla jsem zvyklá na šílené tempo a teď jsem jako ve vzduchoprázdnu. Navíc je mi po manželovi smutno. Strašně mi chybí, i když poslední roky byly trápením,“ vypráví Vlasta. Po třech letech si začala všímat pozoruhodného jevu. Dcery i kamarádky jí naznačují, že by neměla být sama. „Dcera mě upozornila na pána ze sousedství, který sám chodí s pejskem. Došlo mi, že mi naznačuje, že bych se měla seznámit. Panebože, přece nebudu oslovovat cizího chlapa, jen proto, abych zjistila, zda je sám a k mání, když sám venčí psa. A proč bych se měla seznamovat?“ zlobí se. Její dcery i přítelkyně však tvrdí, že jí samota nesvědčí, že je příliš mladá na to, aby už život trávila sama. „Nechápu, proč bych nemohla žít už navždy sama. Nedovedu si představit, že bych si do života pustila nového muže. Proboha, proč bych to měla dělat?“ říká Vlasta.
„Každý prožívá ztrátu partnera jinak. Nejhorší je první rok po ztrátě partnera či partnerky. Ten je strašný,“ říká Alenka Panáková, které vede zlínský spolek Společenství vdov a vdovců. Sama si takovou situací prošla a tak velmi dobře ví, co lidi trápí, co prožívají, v čem potřebují podporu, pomoc, radu. „Mnohé ženy jsou po smrti manžela rozcitlivělé, vnímavé a vše velmi prožívají. To, co prožívají, dovedou pojmenovat, uchopit do slov. Jsou mnohdy schopné o tom mluvit. Naopak muži velmi často vůbec nejsou schopni říct, co cítí. Mlčí, své pocity tají, ale jsou na tom přitom mnohdy psychicky velmi špatně,“ vypráví.
Takže říkat někomu, kdo ztratil partnera či partnerku, že by neměl být sám, že by si měl někoho najít, je mnohdy velmi necitlivé, až urážlivé. Chlapík, který se tváří, že vše velmi dobře zvládá a že je tvrďák, totiž ve skutečnosti třeba svou ženu nesmírně miloval a každý večer pláče u její fotky, i když od její smrti uplynulo několik let. Stejně tak třeba žena, o které sousedky tvrdí, že je fiflena, která si svého muže nevážila, ho ve skutečnosti ctila a pečovala o něj a s jeho ztrátou se nikdy nevyrovnala. A vůbec si nedovedou představit, že by si teď hledali partnery nové. Oba by na takový návrh nechápavě řekli: „proč?“
Případy, jak se lidé vyrovnávají s odchodem partnera, jsou různorodé a důkazem toho je příběh šedesátileté Šárky. Její manželství všichni její známí považovali za perfektní, ba přímo ukázkové. Její muž byl veselý, šarmantní, úspěšný v práci. Jen ona a její syn věděli, že se doma chová jako hulvát a když se opije, dokonce Šárku několikrát uhodil. „Můj muž zemřel po autonehodě. Byl to šok. Ale po čase jsem zjistila, že se mi bez něj žije dobře. Mám klid. Nikdy jsem nebyla tak ráda doma. Dělám si co chci. Kupuju co chci, vařím si, na co mám chuť, jdu spát, kdy se mi chce. Pustím si v televizi, co uznám za vhodné. Dříve mi manžel neustále něco přepínal, přikazoval, kritizoval. A do této mé pohody mi kamarádka neustále říká, že bych neměla být sama a má snahy mě s někým seznamovat. Při představě, že bych se měla zase někomu přizpůsobovat, někomu opět něco vysvětlovat, domlouvat se na něčem, se mi dělá špatně. Já vím, že existuje spousta skvělých mužů. Ale díky, já je přenechám jiným ženám, už jsem na experimenty stará,“ vypráví Šárka.
To, že člověk žije sám, neznamená, že je smutný, osamělý a že touží po tom, aby sám nebyl. Někteří tak samotu vnímají, někteří ji ale hodnotí přesně naopak. Takže pozor na to, pokud má někdo tendence říkat: „někoho si najdi, samota je zlá, měl by jsi se seznámit.“ Jsou to věty dobře míněné, ale pro některé lidi naprosto nesmyslné.
Článek vznikl ve spolupráci s neziskovým portálem vdovyvvdovam.cz