Tento příspěvek je volným pokračováním předcházejících příspěvků o Martě.
Marta seděla v kadeřnickém křesle a zcela se oddávala péči kadeřnice. Znaly se dlouho, nemusely se nijak složitě domlouvat. Postupně mezi nimi utichla i běžná komunikace a Marta se mohla pohroužit do vlastních myšlenek. Do její mysli se vracel kousek včerejšího večerního rozhovoru s Petrem.
“Když jsem tě viděl poprvé u toho pohovoru, ani ve snu mě nenapadlo, že budeme jednou patřit k sobě. Byla jsi tak rezolutní, logická a nepřístupná. Skoro jsem se bál promluvit nahlas.” zavzpomínal Petr v předvečer svatby na jejich první setkání.
“Ale nakonec jsi promluvil, dokonce docela rozumně. Nemohlo to přece být tak hrozné.” snažila se Marta nějak rozklíčovat to, co Petr právě vyslovil.
“Když ses začala víc vyptávat, všiml jsem si, jak si hraješ s tužkou v ruce. Pomyslel jsem si, že budeš asi nervozní stejně jako já. A pak už to šlo všechno snadněji. Připadalo mi to, že s každou otázkou odhazuješ kousek své nepřístupné skořápky.”
“A mně se s každou odpovědí zdálo víc a víc, že jsi pracovitý a spolehlivý chlap, který by se na tu pozici dobře hodil.”
“Nic víc?” zeptal se Petr s nadějí v hlase.
“Jestli máš na mysli šimrání v břiše, tak nic. To přišlo až mnohem později, když jsme spolu jeli autem na tu služební cestu. Tam mě to poprvé napadlo.” přiznala se Marta.
“Taky si na to vzpomínám. V tom autě jsem si všiml, jak krásně voníš. Bylo to moc příjemné. Možná poprvé jsem tě vnímal jako ženu, ne jako šéfovou. Tehdy mě to samotného udivilo.”
Martě se v hlavě rojily otázky. Vypadá opravdu tak nepřístupně a stroze? Působí tak na všechny lidi? Možná proto nemá žádné blízké přátele, jen pár známých. Kadeřice ji svým rázným hlasem vrátila do reality. Podívala se na tu ženu před sebou v zrcadle. Zamlouvala se jí. Třeba zkusí být trochu jiná. Otevřenější, přistupnější, srozumitelná. Ode dneška bude mít i nové jméno. Líbí se jí. Marta Trnková, Marta Trnková...
To, co se zdálo před měsícem téměř nemožné, se dnes stane skutečností. Dnes mají svatbu s Petrem a zároveň se vdává i Petrova dcera Lenka. Svatby budou sice jen v úzkém rodinném kruhu a v místě jejich bydliště, ale i tak bylo dost náročné všechno zorganizovat. Nikdo totiž netušil jaká epidemiologická opatření a omezení budou v plánovaný den svateb platit, zda bude vůbec možný oběd v restauraci. Naštěstí se o většinu organizačních věcí s nadšením postaral mladý pár, na Martě a Petrovi bylo hlavně jejich nápady odsouhlasit či zavrhnout a případně najít nějakou akceptovatelnou alternativu.
Martina dcera s manželem a třemi dětmi se už den před svatbou ubytovala v jejím bytě, Martin bratr a zároveň její svědek přijede až dopoledne v den svatby a po svatbě přespí v Petrově atelieru. Ostatní hosté jsou místní, není třeba pro ně zajišťovat ubytování. Marta se cestou od kadeřnice zastavila ve svém bytě a dovezla jim pečivo k snídani přímo z pekařství vedle kadeřnictví. Všichni už byli vzhůru a vypadalo to, že se v jejím bytě dobře zabydleli. Vnoučata se dychtivě vrhla na koláče, dcera jí pochválila účes. Marta se s nimi domluvila, že přijedou na konkrétní hodinu přímo před obřadní síň.
Doma Marta našla svého bratra v družném rozhovoru s Petrem a s Martinem. Byla ráda, že její svědek přijel včas. Dodržování domluvených termínů nebyla právě jeho silná stránka, ale byl alespoň mistrem improvizace. Případný pozdní příchod vždycky nějak elegantně vyřešil. Neviděla však Lenku ani Sofii, snad prý ještě spí. Zaťukala na dveře ložnice a po chvíli jí otevřela Sofinka. Lenka ležela schoulená na posteli, ale už nespala.
“Tak vstávej nevěsto, dnes je tvůj velký den...” chtěla ji Marta povzbudit, ale nevyznělo to příliš přesvědčivě.
“Maminka nechce vstávat, už jsem jí to také říkala.” žalovala Sofie.
Marta ji nenápadně vystrnadila z ložnice. Ostatně nalákat ji na dobrou snídani nebyl problém. Dostat Lenku z postele nebylo tak jednoduché. Na tu musela použít jiný vyjednávací kalibr. Postupně se jí podařilo pochopit, proč se Lenka zabarikádovala v ložnici a proniknout hradbami Lenčiných pochybností a váhání. Oddechla si, až když Lenka konečně zmizela v koupelně.
Svatební obřad proběhl klidně a důstojně v příjemném prostředí historické budovy. Marta byla až překvapená, jak všechno šlo hladce. I sama si místy připadala jako loutka na drátku, kterou někdo vede a postrkuje na správné místo. Všichni se kupodivu dostavili včas, nikdo nic nezapomněl, nevěstám i ženichům to slušelo a všude vládla pohoda. Ze svatební síně se přesunuli do malého penzionu na okraji města, kde se konala svatební hostina. Rozmarné červnové počasí se na chvíli umoudřilo, a tak mohli využít i krásnou a romantickou zahradu u penzionu. Tam se zabavily nejen děti, ale i dospělí. Fotograf udělal spoustu romantických fotografií, část hostů si vyzkoušela lukostřelbu, někteří zase hru pétangue.
Marta měla konečně čas si popovídat trochu víc se svým bratrem, kterého kvůli pandemii už přes rok neviděla. Také si pořádně užila svá vnoučata, která babičku stále zatahovala do svých her v zahradě. Toník k ní chodil “rozumovat” a nejvíc ho zajímalo, zda už je Petr jeho “opravdový” dědeček. Anička si nejvíc rozuměla se Sofinkou, a když je Marta chvíli pozorovala, pochopila, že si hrají také na svatbu. Nejmladší Ema hlavně plnila své bříško nejrůznějšími dobrotami a plně zaměstnávala svého tatínka, kterého se držela jako klíště. Když Marta slíbila, že se o Emu chvíli postará, vytratila se Lada se svým mužem na procházku do nedalekého lesa. Martě stačilo, když si všimla, jak se při návratu drželi za ruce. Že by byla krize jejich manželství konečně překonána? A koutkem oka stihla pozorovat i svého syna, který se velmi intenzivně věnoval mladé ženě, kterou Marta vůbec neznala. Věděla jen, že to je Lenčina kamarádka, která jí šla za svědka.
Nejvíc ji ale překvapila Lenka. Pozdě večer si k ní přišla přisednout na lavičku zahradní houpačky. Prozářená klidem a pohodou, ale i trošku unavená jí položila hlavu na rameno.
“Mám ti teď říkat mami?” zeptala se rozverně.
Marta ji mateřsky pohladila. “Radši mi říkej Marto jako dosud, ale musíme si obě zvyknout na to, že teď Trnková jsem já a ne ty.” poznamenala.
“Chtěla bych ti moc poděkovat, za všechno, ale hlavně za to, že jsi. Vím, že jsem asi byla dost hrozná. Plácala jsem se ve svém životě. Nevěděla jsem kudy kam. I na tebe jsem byla naštvaná, když jsi začala chodit s tátou. Dokonce jsem tě chtěla od nás vystrnadit. Ale ty ses prostě nedala. Časem jsem pochopila, že máš tátu ráda. A všimla jsem si, jak táta vedle tebe postupně ožíval. Vlastně jsem ho nikdy tak spokojeného a šťastného nepoznala. “
Kdyby nebylo šero, bylo by vidět, jak se Marta začervenala.
“I Sofie v tobě našla babičku, kterou nikdy neměla. A pro mě jsi měla tolik pochopení, že jsem si to ani nezasloužila.”
“Nepřeháněj. Kolikrát jsem měla chuť ti dát pořádně na zadek. Zatřepat tebou, aby ses vzpamatovala. Ještě že s tebou nakonec zatřepal Martin. Má tě opravdu rád a připadá mi jako dobrý chlap pro život.”
Lenka jen souhlasně pokývala a ještě víc se k Martě přitulila.
“Ještě než usneš, řekni mi, co je to za dívku, co ti byla za svědka?”
“Ta, co se jí celé odpoledne intenzivně věnuje Libor?” upřesnila si Lenka.
“Jo, ta. Libor z ní nespustí oči, jsou celé odpoledne jen spolu.”
“To je mladá doktorka po škole. Nastoupila k nám na oddělení letos na jaře a docela jsme si sedly. Když mají ostatní tendenci se po ní vozit, snažím se ji bránit. Ještě si dobře vzpomínám, jak jsem na tom byla jako nováček já a jak mi bylo těžko, když se mě nikdo nezastal. Snaží se, je na ni spoleh. Občas si i dobře pokecáme. Rozumíme si. Zdá se mi fajn, tak jsem si ji vzala jako svědka. A musím se přiznat, že mě i napadlo, že by se mohla Liborovi líbit. A trefila jsem se. Libor na ní může oči nechat a jí to určitě nevadí.”
“Jsi taková malá kuplířka.” konstatovala Marta polohlasem, ale byla z toho zřejmá spokojenost.
“Ale to už je jiný příběh.” zamumlala ještě Lenka a usnula Martě na rameni.
