Exil je cílevědomá práce za osvobození země, ze které jsme odešli, povětšinou nedobrovolně, ale s úmyslem přijít zpět a udělat pro to maximum. Lidé o kterých mluvím, přijeli po Listopadu s otevřeným srdcem – a byli odmítnuti... Je to skandální, ostudné a zahanbující. Exulanté odešli z důvodu svého přesvědčení. Pro svou zemi bojovali a pracovali víc než devadesát procent těch, kteří tu zůstali.“
Karel Kryl
1.
Ve vídeňské kavárně bylo v sobotu odpoledne jenom málo hostí. Dušan byl jedním z nich. Měl před sebou kávu a zákusek, četl si noviny. Minulý večer zase po dlouhém čase poslouchal české vysílání rádia Svobodná Evropa. Rakouský rozhlas a televize také ve svých zprávách zmínily události z jeho bývalé vlasti. V Praze opět probíhaly politické procesy, v centru dění byl proces s Václavem Havlem. Neustále se mluvilo o Chartě 77. Již velmi dlouho se nezajímal o dění v jeho bývalé vlasti, socialistickém Československu. Nějaký pomatenec mu chtěl vnutit jakési propagační tiskoviny rakouské komunistické strany KPÖ a vyrušil jej u jeho stolu právě v okamžiku, kdy se v myšlenkách najednou ocitl mimo Vídeň a přemýšlel česky. Celou dobu v emigraci se snažil uvažovat v němčině, která se stala jeho druhým jazykem. Byla to také nutnost. Teď se však nekontroloval a nechal myšlenkám volný průběh a ony probíhaly jeho hlavou česky. Toho agitátora odkázal do patřičných míst.
Zapálil si smartku a napil se kávy. Byla výtečná, ostatně jako skoro všechny vídeňské kávy.
Dal si také na lžičku kousek zákusku, který si teď nedokázal odepřít. Byl také výtečný, ke kávě velmi chutnal. Domů si Dušan zákusky nekupoval, v kavárně si občas nějaký dopřál. Tak tedy, v roce 1979 se opět v Praze cosi děje. V jakém kontrastu je realita se zmatenými slovy nadšení o budování komunismu a vzkvétajícím socialismu redaktorů rozhlasové stanice Hvězda, kterou někdy naladil. Nebýt písniček, jež se na jejích vlnách občas ozvaly a které ho spojovaly s bývalou vlastí a připomínaly mu minulá léta, nikdy by tuto stanici nepustil, nikdy by ji již neposlouchal. Zpočátku to také nedělal, ani kvůli písničkám. Až po čase. Jedna veliká výhoda a možná také veliká nevýhoda je to, že jeho nový domov ve Vídni je příliš blízko českých hranic a že se přece jenom nedá úplně zapomenout. Nikdy se nedá úplně zapomenout. Znovu se napil kávy a dal si zbytek zákusku. Ozvala se bolest zubu.
2.
Ráno mu volal Franta z Mnichova. Kromě důležitých informací obchodního charakteru si samozřejmě neodpustil i několik zmínek o bývalé domově a o procesech v Praze. Věděl o tom mnohem více než Dušan, měl přátele ve Svobodné Evropě. Také napjatě sledoval jaké budou dopady na jejich staré známé v Československu. Dušan se snažil většinu pout zpřetrhat, Franta s mnoha z nich udržoval styky v rámci možností. Začal nový pracovní týden a s ním i běžné starosti. Dušan se vracel z práce většinou až kolem šesté hodiny večerní, jenom v úterý a v pátek dříve. A je právě pátek odpoledne. Před chvílí si zamluvil letenku do Toronta. Spojí jedno nutné obchodní jednání s návštěvou svých velmi dobrých známých ze své staré vlasti. Musí ještě opatřit pár maličkostí, v pondělí poletí. Bydlí již třetí měsíc sám.
Bohužel, je to už opravdu celé tři měsíce, co se s Friedou rozešli. Trvalo to skoro dva roky, bylo to všechno moc fajn, ale najednou to vzalo opačný směr než si oba představovali. Řekla mu na rovinu, že se co nejdříve odstěhuje, že nemá smysl to protahovat, když najednou bylo všechno jinak jako dříve. Nesnažil se ji přesvědčit o opaku. Možná se o to měl alespoň pokusit, připomenout to, co je spojovalo, ale zřejmě by to na věci nic nezměnilo.
Zase se ozval zub. Průběžně pobolíval již několik dní, ale vždy se to uklidnilo. Začínal se však ozývat čím dál častěji. Dušan si uvědomili, že by to chtělo navštívit zubaře ještě před odletem do Kanady. Pátek odpoledne, co teď, je tedy třeba něco vymyslet. Napadlo ho, že by mohl zavolat svému dobrému známému zubaři Fredymu, s kterým se kdysi seznámil ještě když žil s Friedou. Má ordinaci nedaleko na Dresdnerstrasse, to by mohlo být řešení. Faktem je, že poslední dobou se stýkali méně než dříve, ale věřil, že jej nenechá ve štychu, že pomůže v nouzi. Zvedá ihned sluchátko, chvilku nechá tón vyzvánět, když už si myslí, že nepochodil, ozve se Fredyho hlas. "Fredy, to jsem já, Dušan,“ odpoví krátce a hned přejde k věci: "Potřebuji tvůj rychlý zákrok. Mám pocit, že je to neodkladné, bolest zubu je stále častější a v pondělí letím do Kanady.“ Ze sluchátka se ozve mírné zafunění a pár slov, která moc nepotěší. "Nepůjde to brachu, jsem akce neschopen, mám pravou ruku už druhý týden v sádře. Ale že jsi to ty a víš také na koho se máš obrátit, dám ti velmi dobrý typ. A pro tebe zvlášť zajímavý.“ Chvíli se odmlčí a pak hned pokračuje. "Zastupuje mě jedna mladá lékařka a jestli se nepletu, tak pochází právě z tvého kraje na Moravě.“ Tímto sdělením mu Fredy vyrazil téměř dech. "No ne, tak mě nenapínej!“ "No jo, Anička je moc šikovná zubařka a určitě si najde chvilku zítra dopoledne, aby se na ten tvůj zub podívala, když je to již tak akutní záležitost, já jí hned zavolám a domluvím ti to tedy hned na zítra ráno." "Mockrát děkuji, ale já bych raději tebe, ale snad to nějak přežiji." "Samozřejmě, je to totiž opravdu moc šikovná doktorka, já jsem rád, že jsem na ni narazil a že pár měsíců již spolupracujeme v mé ordinaci. Řekl bych, že je tak nějak i ve tvém věku. Kdybys se občas zastavil za starým přítelem, už jsem vás dva mohl seznámit."
Dušan tedy slíbil, že ráno se v jeho ordinaci u neznámé zubní lékařky s ne moc velkou radostí zastaví. Fredy ještě rozhovor doplnil, že kdyby nastala nějaká komplikace, aby ještě zavolal. Dušan si pustil televizi právě v okamžiku, kdy dávají přehled pořadů na dnešní den. Zaujal ho na ORF 2, pořad o Václavu Havlovi s nějakými amatérskými záběry z jeho internace na venkově. Na tento pořad se musí určitě podívat. Rychle jde nakoupit ještě pár potřebných věcí, musí si také ještě něco připravit k snědku, když chce večer trávit doma. Sedí před televizní obrazovkou a sleduje záběry z Československa, nejdříve kamerou z auta, název obce Mladé Buky, a pak odvíjející se pořad o jednom disidentovi, s kterým se kdysi u známých v Praze náhodně setkal.
To bylo před lety, někdy začátkem sedmdesátých. Těsně před koncem pořadu zvoní telefon. Volá Fredy a ptá se ho, jestli se také dívá na televizi. "Tam u vás to zase vypadá," konstatuje. "Nemám slov," odpovídá a ptá se na zítřejší ráno. "Zítra to máš všechno domluveno a zařízeno, v mé ordinace něco před devátou, jiné pacienty tam mít nebude. Má tam sice ještě nějakou práci, ale snad nebudeš tak těžký případ, aby to nezvládla. Tak dobrou noc a na tu Prahu moc nemysli, to už je dávno za tebou." "Tak díky, nebudu, vždyť já už s ní nemám nic společného, ti parchanti tam budou na věčné časy, tak jako i se Sovětským svazem."
Pokračování příště
