Ve čtvrtek 27. května jsem vylovil z poštovní schránky dopis. Moc mě nepotěšil. Byl totiž z berňáku, tedy, pro méně znalé, z místní finanční správy. Pochopitelně jsem se po převodu svého bytu do osobního vlastnictví zapomněl přihlásit k dani z nemovitosti. Dopis byl psán výhružným tónem a já si s hrůzou uvědomil, že jsem možná svým opomenutím ohrozil chod celé státní správy. Normálního člověka asi ne, neboť ten si už na chod našeho státu zvykl. Dali mi termín do pondělí 31.5. To mne pobavilo, když jsem se na jejich stránkách dočetl, že otevírací hodiny mají pouze v pondělí a ve středu.
Okamžitě mi blesklo hlavou, že v pondělí ráno mám přistavit auto do nutné opravy. A taky konečně do výměny gum za letní. Zatím na to nebyl čas, ani chuť. Po zvážení všech pro a proti jsem uznal, že stát je přednější. Auto počká.
V berňáku se vše odehrávalo po telefonu. Jistota je jistota. Co kdybych ten vážený úřad nakazil. I když jsem měl na sobě zbrusu nový respirátor. Velmi příjemná dáma v recepci mi dala číslo a ukázala na telefon v rohu. Nic, asi jsou na kafi. Dostal jsem tedy jiné a to už zabralo. Tomu hlasu jsem dal své rodné číslo a rozměr bytu a taky jsem podotkl, že jsem skoro hluchý a že potřebuji s někým mluvit osobně. Za chvíli přišel úředník, bez respirátoru, a velmi ochotně vzal ode mne tiskopis a doplnil chybějící údaje. A posléze mi řekl i částku, kterou mám uhradit. S velmi dobrým pocitem a vřelými díky jsem se odporoučel a nasedl opět do auta, směr pošta.
Kousek před poštou, ještě před odbočkou na náměstí, zvoní mobil. Na hlavní zůstat nemohu, tak jsem zabočil doprava kolem Hradu k pivovaru, kde se dá parkovat. Byl to nakladatel. Prý se mnou potřebuje projednat poslední úpravy reklamních stran a tiráže mé poslední knihy. A kdy ho prý mohu navštívit. Vzhledem k tomu, že jsem náhodou parkoval 20 metrů od jeho kanceláře, bylo vše jasné. Pan nakladatel mě silně překvapil. Reklamní stránky a tiráž byly umístěné dobře, ale tím, že posunul fotografii v titulu, změnil zcela nadpis knihy. Pět minut jezdil myší po stránkách a zjevně nevěděl, co má dělat. Nakonec se mu to s mojí vydatnou pomocí podařilo. Obálku pokazil také vložením kódu a ISBN. Radil jsem, radil, ale marně, pan nakladatel prohlásil, že to upraví později. Zcela zjevně se v grafice neorientuje. Když jsem po rozpačitém poděkování vyšel ven, uvědomil jsem si, že jsem po něm ani nepožadoval konečný text k nahlédnutí před tiskem. Ale suma 1000,- Kč, vzhledem k tomu, že jsem byl zařazen do grantu města Litoměřic, je spíše symbolická. To potěší.
Na parkovišti před poštou jsou nainstalované nové parkovací automaty i se solárním panelem. Město se jimi už několikrát chlubilo v médiích. Zatímco ty staré, původní, byly jednoduše ovladatelné i pro zcela obyčejného člověka i seniora, ty nové chtějí poprvé řádný výklad člověka znalého. Ty jsou jen pro inteligenty. Dříve jsem tam hodil desetikorunu, nebo dvacku, zmáčkl tlačítko a vypadl lístek. To ale už vzal čas. Chvíli jsem studoval displej, když ke mně přistoupila nějaká slečna, či mladá paní a jala se mi celý systém vysvětlovat.
Nejdříve se naťuká SPZ auta a OK. Pak doba stání a OK. Peníze se mi vložit nepodařilo, vstup byl zablokován. Takže smáznout a znovu. Slečna byla trpělivá a ochotná, dokonce mi prstem naznačovala, kam mám kliknout. Konečně se mi podařilo vložit SPZ i s prvním písmenem. Pak OK. Doba OK. A pak se objevilo, k mému údivu, Přiložte kartu. Potěšilo mě velmi, že mi automat netyká. Karta přiložena a OK. Tisk lístku a OK. Obrátil jsem se ke slečně a říkám jí:
„Pokud to bude jen trochu možné, zůstaňte takhle mladá. Stáří stojí za prd.“
A s velkými díky jsem se vydal na poštu. Tam to šlo rychle, na to jsem si už zvykl. 840,- daň a 1000,- kniha. A ještě jsem si z bankomatu vybral hotovost.
S dobrým pocitem jsem se vydal na veterinu, koupit granule pro Britney. Ten dobrý pocit mi umocnila zpráva, že už mám nárok na prémiové balení zdarma. Inu 536,- ušetřit je milé. Počkal jsem si, až slečna v pokladně zavolá pro kód, ten za chvíli přišel v SMS a já sedl opět do auta.
Vzhledem k tomu, že už mi svítila kontrolka nafty, přemýšlel jsem, kde tankovat. Nakonec jsem vybral místo nejbližší. Autoopravnu, kam mám dovézt v úterý auto. Hned vedle ní je totiž pumpa. Malý kousek od veteriny. Jenže jsem tam ještě nikdy netankoval. Na stojanu byla stále minulá cena a nechtěla zmizet. Jdu tedy za obsluhou. Pán středních let mi vše trpělivě vysvětlil. Od této pumpy se totiž nedá ujet bez placení. Vedle stojanu je krabice s displejem a tam si musím nejdříve nastavit, kolik chci utratit a jak chci platit. Ten člověk mi to raději nastavil sám. A já šel tankovat. Pán mne zarazil. Nejdřív musíte zaplatit. Nastavil mi hotové placení. Ještě mne upozornil, že litry sledovat nemusím. Zastaví to samo. Vložil jsem tam 500,-, což mi stačí tak na půl roku, a opět jsem s velkými díky odejel. Snad už mne dnes nepotká nic dramatického, řekl jsem si.
Poslední štací byl nákup. Jako vždy jsem zamířil do Penny, které je jen kousek od bydliště. Obchod byl kupodivu poloprázdný. Já mám sice doma jídla dost, ale nikoli to, které nezbytně potřebuji. Asi jsem to minule špatně odhadl.
Britney mne doma bouřlivě přivítala, očichala si pytlík s granulemi a děkovně mne olízala. Dívám se na hodiny. Je 11.54 a vyjel jsem v devět. Mám hlad a chce se mi spát. Uvařeno nemám nic.
Problém ale bude následující den. Auto k opravě mám přistavit ráno v osm. No jo, ale já jsem zvyklý vstávat mezi devátou a desátou. Snad mě dovezou zase domů. Uznejte sami, že život takového normálního seniora není občas vůbec jednoduchý.