Určitě všichni znáte televizní seriál „Taková normální rodinka“. Tak všechno, co tam vidíte, mimo herců, tak to jsem já musel s kolegou a podle pokynů architekta vybrat ve skladech nábytku a drobných rekvizit a elektrospotřebičů a látek a navozit do studia (a to osmkrát tam a zpátky).
Ale v té komedii, jak je vám také známo, hrají i želvy a had. A ten had dopadl tragicky. Nadřízený kolega se vrátil v pozdních odpoledních hodinách do rekvizitárny a měl v mírné opilosti pocit, že had v regálu trpí a terárium postavil na vlažná akumulační kamna, aby se had trochu zahřál, ano měl pravdu - rekvizitárna byla hned vedle průchodu a v zimě tam bylo chladno. Jenže akumulační kamna se přes noc zapnula a had to nepřežil. Had byl vypůjčen z pražské ZOO a tak jsem tam chtěl jen zavolat a zahladit to tím, že nám hada ze studia - z terária někdo ukradl. Ale ten pachatel – náš vedoucí – bývalý policajt za první republiky, vysoký dva metry - ruce měl jako lopaty, tak tomu se odmlouvat tedy nedalo, mi povídá: „To ne dobytku (znal jen dvě tři čtyři oslovení: dobytku – když by rozzlobený, chlapče – když byl v náladě a v dobrém rozmaru a soudruhu – když mluvil s nadřízenými a všem ženám od 16 výše říkal paninko), to by si tam mysleli, že jsme tady všichni zloději. Ty toho hada nyní popadneš a dovezeš jim ho tam zpátky a popravdě řekneš, jak se to stalo... tedy – až na to, že ale přesně nevíme, kdo ho na ta kamna postavil, ale že se to vyšetřuje. A tady Josef, (řidič půleného Robura – jeho špeh) pojede s tebou, abych měl jistotu, že to tak provedeš - Befehl zur Abfahrt.“
Vzal jsem tedy terárium s mrtvým hadem a vyjeli jsme, začalo mírně sněžit a když jsme dorazil do ZOO, tak už byly cesty docela zasypané patnácti cenťáky sněhu. Toho hada jsem měl vrátit do pavilonů šelem, tam pracoval ten pán, od kterého jsem si ho vypůjčoval. Ta cesta se tam mírně zužovala a řidič mi řekl, že se bojí, aby v tom sněhu nesjel ze svahu a že tam mám těch asi posledních 200 metrů s tím teráriem dojít sám, že to zatím nějak otočí. Tak jsem vyrazil.
Začalo hustě sněžit, že bylo vidět jen na pár metrů a tak mne napadlo, že se vrátím k původní variantě. Že řeknu, že nám hada někdo ukradl a tak jsem ho vhodil do zeleného kovového koše, co je uchem zachycen na malém kůlu zaraženém v zemi hned vedle vchodu a terárium jsem postavil za ten koš, že si ho vyzvednu, až se budu vracet. V duchu jsem děkoval Bohu, že budu ušetřen té trapné situaci. Vešel jsem do pavilonu a už jsem chtěl mít tu nepříjemnou situaci za sebou. Chlápka jsem našel, řekl mu, že nám někdo toho hada ukradl a on se ale nečekaně rozpovídal a nekonečně dlouho mi o tom hadovi vyprávěl, že byl vzácný, že ho ukradl určitě chovatel a že tedy bude v dobrých rukách a že je podobný jinému, který má ale na rozdíl od toho našeho, jedové zuby a pak pokračoval, jak jsou ta zvířata mazaná, kolik jich používá podobnou lest a já se začal bát, že ten řidič to tam otočí a přijde za mnou a do toho se mi začalo ze všeho dělat špatně – přímo na zvracení – znáte všichni jak to smrdí v pavilonu šelem – tam o čůránky není nouze a tak jsem se sunul při jeho vyprávění pomalu k východu. Jenže chlap stále se mnou – to jsem nechtěl, tak jsem mu podal ruku na rozloučenou a rychle vykročil z pavilonu. Ale chlap zase za mnou – no nic, měním operativně scénář, tak tam to terárium nechám a půjdu pěkně svižně ke svému autu. Vylezu před ten barák, ale chlap taky, přišel se asi jen jako malý kluk podívat – že sněží.
Taky mi to připomnělo Ježíška a zmlknul jsem já i on a oba jsme naslouchali, zda neuslyšíme jeho rolničky a na chvíli jsem mu tedy chtěl věnovat svou pozornost, když tam je tak sám jen s tím smradem a s těmi řvoucími bestiemi. :) V tom se stalo ale něco smolného. Místo rolniček - slyším z dálky slabé prd – prd – prd, to se k nám blížila multikára, co svážela odpadky s jedním maníkem ve uvnitř a druhým vzadu na stupátku. Můj chlápek od šelem to komentoval: „Jo – nyní, když tu není ani noha, tak jezdí, ale v létě, když koše praskají ve švech, tak to svezou až když je urgujeme“. Prd – prd se přepne do jiného tiššího tónu, chlápek vyskočí a koš vyvrhne na malou kupičku v té multikáře a tam se rýsuje v posmrtné křeči velké „S“. Vidím, že můj plán zkrachoval, opouštím scénu, na nic už nečekám, beru si terárko a ještě zaslechnu svého chlápka od šelem, jak si pobrukuje pro sebe „Jo – tak tam přece jenom něco bylo...co to je...„Dál to všechno zaniklo v dálce – na nic jsem nečekal a vůbec se raději neotáčel – udělal jsem z toho ještě větší trapas, než jsem si myslel, že by byl, kdybych mu to řekl po pravdě. Z dálky už jsem slyšel Josefovo auto, jak troubí – "mělo strach", že tam zapadneme. Naskakuji skoro už za jízdy – zabouchnu dveře a raději už myslím na Vánoce.
https://www.ceskatelevize.cz/porady/899654-takova-normalni-rodinka/dily/starsi/
