Vzpomeňme třeba na matikáře Koďouska v podání Václava Trégla ve Fričově komedii Škola základ života, na geniálního vynálezce létající gumy Neda Brainarda (Fred MacMurray) ve slavném americkém filmu Roztržitý profesor, na gejzír ztřeštěností reklamního agenta Malaqueta ve skvělé veselohře Pierra Richarda Roztržitý, atd., příkladů by mohlo být daleko víc. Roztržitý hrdina je prostě častým námětem, a diváci to vděčně přijímají. Asi i proto, že takové filmy nikdy neřeší závažné světové problémy a obvykle končí happyendem.
Jenže, milí moji přátelé, jménem nás normálních roztržilců si vás dovoluju ujistit, že náš skutečnej život vůbec není laškovnou filmovou taškařicí. Je to nekonečný konstantní seriál osobních miniprůserů, které jak vytrvalej hmyz rejdí kolem našich hlav. A navíc poněkud strádáme tím, že na rozdíl od slavných roztržitých na stříbrném plátně, nám se lidi smějou spíš s příměsí zlomyslnosti, než s láskyplným pochopením. Zrovna nedávno jsem to zažil, když jsem si až do práce přinesl igelitovej pytel s odpadky, kterej jsem původně hodlal hodit do popelnice před naším domem. Kolegové se mohli potrhat a významně si sahali na čela. Upozornil jsem je na nehumánnost a nesmyslnost tohoto jejich výsměchu, neboť já přece nejsem žádnej dement, nýbrž regulérně porouchanej jedinec. Ano, porouchanej, protože podle psychologů jest roztržitost jednou z poruch prosexie neboli pozornosti. Doporučil jsem jim prostudovat si v odborné literatuře teorii mentálních procesů se zvláštním zaměřením právě na koncentraci a distribuci pozornosti. Ale kdepak, jen jsem házel perly sviním, chechtali se jak utržení a kolega Jindřich při tom sípal: „No to je gól! To je ještě lepší než když sis minulej tejden zalejval to kafe v popelníku!“
„Co nadělám,“ říkal jsem si v tu chvíli v duchu, „konec konců taky nejseš svatej a smál ses jak blázen, když nedávno kamarád Robert vyprávěl, jak se vrátil z chalupy a až v Praze zjistil, že tam zapomněl manželku. Nebo jak ses bavil, když ta paní v samoobsluze až po zaplacení za pokladnou zjistila, že má cizí nákup, protože cestou sbalila vozejk někoho jinýho.“ Mimochodem, slečna pokladní si tenkrát povzdechla: „To je dneska den, před chvílí tu byl pán, kterej zaplatil, nákup nechal ležet na mým pultě a odešel.“
Tváří v tvář Jindřichovu chechotu jsem si okamžitě uvědomil, že kolegové se nikdy nesmějí dozvědět o některých mých událostech, zejména pak o mém dvoudenním fuseklovém příběhu, protože to by se zřejmě definitivně uřehtali k smrti. To bylo tak: Ráno jsem ze šuplíku vytáhl čisté ponožky, připravil si je jako vždy na židli a odešel dát si ranní rychlosprchu. Ale po návratu z koupelny už fusekle na židli nebyly. Chvíli jsem je hledal, pak jsem sáhl do šuplíku pro jinej pár, ale s tím jsem v okamžité poruše prosexie zamířil k odpadkovému koši a hodil ho tam. No a zjistil jsem, že v něm už leží i pár první, Nic se nastalo, jel jsem do práce. Jenže druhej den po návratu z koupelny zase připravené ponožky na židli nebyly, ale nebyly ani v koši. Pro jistotu jsem koukl i do lednice a na pár dalších míst, nebyly nikde. Vzal jsem ze šuplíku jiné a šel na tramvaj. Jenže večer jsem zjistil, že mám na nohách oba páry.
Co vlastně dodat na závěr? Vlastně nic! Já a mnozí další lidi jsme prostě občas roztržití (pardón, pozornostně porouchaní) a jiní lidé se těm našim mikroprůserkům smějí. Ale i my sami se jim většinou nakonec taky zachechtáme, naštěstí totiž opravdu nemívají závažné následky. Určitě existují nápravné psychologické tréninkové metody, ale přiznávám, že já osobně se tak nějak nemůžu donutit, abych se o ně zajímal.
Jo, abych nezapomněl, včera se mi svěřil kolega Jindřich: „Člověče, už jsem v tom asi taky, tuhle jsem nesl dopis na poštu, ale hodil jsem si ho do vlastní schránky dole v baráku.“
