Manžel měl svou práci, která byla vždy jeho koníčkem - když ho vyhodili z místa ředitele, začal vymýšlet zlepšovací návrhy. Takže jsem pečovala o rodinou kasu a zajišťovala, aby bylo vše zaplacené a v pořádku, hlídala jsem účty i smlouvy.
Když šel manžel nakupovat, napsala jsem mu lístek a on přinesl přesně to, co na něm stálo. Já asi před dvaceti lety začala trpět velkými bolestmi kyčelního kloubu a ty mně začaly znemožňovat pohyb, proto všechno obstarával právě manžel nebo dcera s manželem. Nikdy jsem se nenaučila řídit auto, takže i to bylo na manželovi, když jsme chtěli někam jet, musel řídit on nebo opět dcera s manželem, protože ti oba řidičský průkaz mají. Právě auto z roku 1961, které se časem stalo veteránem, bylo pak předmětem malého zádrhele v rámci vypořádání dědictví.
Manžel zemřel po krátké těžké nemoci. Pohřeb zařizovala dcera se zetěm. Postarali se i o další administrativu, protože já nikam sama nedojdu - buď mě na úřad odvezli, nebo zařídili, aby se někdo dostavil k nám. Protože bydlíme v domě, který je napsaný na dceru a zetě, nebyl problém s vypořádáním dědictví. Oni i platí energie, vodu a telefon, a já jim peníze dávám ze svého důchodu, takže jsme nemuseli ani nic převádět. Trochu problém ale nastal s autem. Dcera k němu měla vztah a nechtěla ho za žádnou cenu prodat, i když oni sami mají dvě auta, jedno velké rodinné a jedno takzvaně na nákupy. Naše staré auto zabíralo zbytečně místo v garáži a navíc bylo nutné za něj platit povinné ručení, přestože s ním už nikdo nejezdil, nebo ho dočasně vyřadit z evidence. To měl na starosti zeť a dost se s tím natrápil, stejně jako s přehlášením vozíku za auto, který si rozhodl nechat a používat. Byla to velká byrokracie.
Zatímco vozík mohl být ještě užitečný, auto jsem chtěla prodat. Trochu jsme s dcerou bojovaly, ale nakonec uznala argumenty, že auto jen tak nemůže stát v garáži, protože by za chvíli úplně zchátralo a bylo zralé akorát tak k vyhození. Zeť našel sběratele, který za něj nabídl pěkné peníze a navíc slíbil, že se o něj bude dobře starat a zúčastňovat se s ním veteránských výstav. Obrečely jsme to sice nakonec obě, ale bylo to dobré rozhodnutí.
Byli jsme s manželem sedmdesát let, to je opravdu hodně dlouhá doba a on se dožil požehnaných 92 let. Chybí mi. Ale mám skvělou rodinu a necítím se osamělá. Dcera i zeť se o mě starají, na návštěvu pravidelně přijíždějí vnučka s pravnučkou. Občas vyrazíme do mé rodné Prahy na výlet, nebo jdeme společně do restaurace. Ráda čtu a luštím křížovky, vaří hlavně zeď a dcera občas taky, takže se vlastně o nic nemusím starat. V létě, když je teplo, trávím hodně času na zahradě. A jsem ráda, že jsem mohla být s manželem do poslední chvíle a držela ho, když vydechl naposledy, za ruku.
Náš společný život začal za války
Poznali jsme se za války. Já bydlela v Praze, on na vesnici, kam jsme jezdili na letní byt. Byla to láska jako z románu, hlavně proto, že jeho rodina, které patřil menší statek, si nepředstavovala pro svého syna nevěstu z města. Učila jsem se švadlenou a oni pracovali na poli a starali se o zvířata, moc jsem se tedy nehodila. Ale znáte to, lásce neporučíte.
Kartami zamíchala i válka. Manžel byl totálně nasazený do chemických závodů v Litvínově, já za ním jezdila z Prahy. Měli jsme smluvené místo a tam se vždy na krátkou chvíli potkali. Když hrozilo, že budu totálně nasazená i já, navrhnul, že bychom se mohli vzít, abych se tomu vyhnula. Brali jsme se v únoru 1945, tedy před koncem války. Už jsme na severu Čech zůstali, dostali jsme tu byt a manžel pracoval pro chemičku dál, postupně se vypracoval až na místo ředitele. Po roce 1968 z něj ale musel odejít, protože nesouhlasil se vstupem spojeneckých vojsk a stal se nežádoucí osobou. Já nejdřív byla doma s dcerou, která se narodila hned v pětačtyřicátém v prosinci. Manžel nechtěl, abych šla pracovat, ale já si to nakonec prosadila. Nejdřív jsem brigádničila v lese, pak v obchodě s látkami, což mi bylo vzhledem k výučnímu listu blízké, a nakonec jsem se rozhodla, že půjdu studovat středním ekonomickou školu a udělám si maturitu. Díky tomu jsem nastoupila v projekční společnosti a pracovala zde na pozici ekonomky až do důchodu.
Naše dcera s manželem se rozhodli na konci sedmdesátých let, že se kvůli své dceři, která byla často nemocná, přestěhují do zdravějšího kraje. Zvolili východní Čechy, odkud pocházel manžel. A zároveň jsme se dohodli, že společnými silami postavíme dvougenerační dům a budeme v něm bydlet všichni. Přestože jsem byla na severu Čech zvyklá, měla jsem tu kolegyně a známé, nedělalo mi problém přestěhovat se, protože pro mě vždycky byla důležitější rodina. Navíc jsme šli do kraje, kde jsme měli několik příbuzných z manželovy strany, takže jsme se začali s nimi častěji navštěvovat.
Soňa (ekonomka, příběh napsala ve svých 93 letech pro neziskový portál www.vdovyvdovam.cz)
