V poslední době se objevila v nabídce květinářství a hobbymarketů. Zpravidla jde o malé keříky v nádobách. Mohou být pěknou dekorací na zahradě či terase po celé léto, ale nejsou mrazuvzdorné. Takže v chladných dnech je třeba je přemístit do bytů a tam jim pobyt příliš nesvědčí. Takže je v tuzemských podmínkách vlastně nemožné vypěstovat z nich velký popínavý keř či přímo strom, jaké obdivujeme v teplých krajích. To je dobré vědět, aby člověk předešel zklamání, že mu z malého keříku v květináči za několik set korun, opravdu nevyrostlo to, co si vyfotil v Chorvatsku nebo v Řecku. Na druhé straně je při správném zacházení květináč s rostlinou možné pěstovat řadu let. Zkrátka je třeba poznat, jaké podmínky krasavici v zimě vyhovují.
Bugenvilea je rostlina fasciunující a možná je právě proto dobře, že je pro obyvatele chladnějších krajů výjimečná. Patří prostě k přímořským zemím, ke kouzelným bílomodrým domečkům v Řecku, tam je její místo a každý rok tam čeká na turisty, aby jim zapózovala na snímcích, protože ví, že oni se její krásy nikdy nenabaží a rok co rok si ji znovu fotografují.
Málokdo z nich přitom je obeznámen s tím, že její domov původně na jihu Evropy nebyl. Pochází z Brazílie. Objevil ji tam admirál de Bougainville, přivezl ji do Evropy a podle něj se jí začalo říkat. Protože však byla zvyklá na teplé kraje, začalo se jí dařit jen na jihu Evropy.
Tam se stala naprosto běžnou a dodala tamním domkům a vesničkám nezaměnitelné kouzlo. Čím je starší a rozvětvenější, tím větší nadšení vzbuzuje. Některé kusy se plazí i do výšky několika pater a obepínají budovy do šířky několika metrů. Některé mají kmeny tak široké a pevné, že se v podstatě už více než o keř jedná o strom.
Kdo někdy tuto rostlinu viděl, zpravidla na ní nikdy nezapomene. Není proto divu, že i Češi a další obyvatelé střední Evropy s nadšením kupují mají kvetoucí růžové keříky v květináčích a zpříjemňují si jimi léto. Aspoň trochu si tak připomínají tu krásu, kterou viděli v teplých krajích.
Mnohým se daří bugenvileu uchovat řadu let. Zvykli si, že na zimu trochu opelichá a opadá, že jí svědčí ideálně lehce vyhřívaný skleník nebo chodba, ve které není ani zima ani teplo. Smířili se s tím, že z ní nikdy nebude velký strom. Ale přesto o ni pečují a každý rok se těší, až jí na zahradě nebo na balkoně najdou místo, kde na ní bude co nejvíce pražit slunce, tak, jak to má ráda.
