„Byla jsem špatná máma. Dávala jsem syna do jeslí, pak do školky, málo jsem se mu věnovala. Proto nyní neumí navázat kvalitní partnerský vztah, založit rodinu. Neměl dostatek lásky.“ Tak takové věty říká sedmašedesátiletá Marta svým kamarádkám.
Ty oponují: „Co blázníš? V naší generaci bylo běžné dávat děti do jeslí, do školek. Celý život jsi se honila, pracovala, skákala kolem kluka i manžela.“
Většinou tyto debaty skončí srovnáváním, jak se k výchově dětí staví současná mladá generace a jaké postupy měla ta starší. „Když kluk zlobil, dala jsem mu na zadek. Můj muž uplatňoval dosti tvrdé postupy. Co když jsme synovi ublížili a proto má nyní potíže? Dnes mladí přistupují k výchově úplně jinak. Co když lépe?“ klade si otázky šedesátiletá Olga. Její dvaatřicetiletý syn nedávno absolvoval odvykací léčbu, ale ona ho poté opět potkala opilého. Trápí ji i to, že je babičkou, ale vnouče nevídá, protože synova partnerka se odstěhovala. Olze se svěřila, že jí její syn několikrát udeřil a proto chce žít co nejdále. Olga si klade za vinu, že s manželem jako rodiče selhali a velmi se zajímá o současné metody výchovy dětí: „Ale taky si nejsem jistá, co bude z dětí, kterým nyní rodiče dovolují doslova všechno. Čím jsem starší, tím více nad tím přemýšlím a přemítám, zda jsem v životě jako máma neměla něco dělat jinak.“
Mnoho žen vyššího věku při srovnávání dochází k závěru, že současné mladé mámy se dětem věnují víc, než kdysi ony. Zejména k takovým úvahám sahají ženy, které mají pocit, že se jejich dětem v dospělosti život nedaří, tak jak by si představovaly. Ženy, jejichž dospělé děti mají finanční potíže, trable ve vztazích, v práci, ba dokonce i horší ve spojitostmi se zákony nebo závislostmi všeho druhu. Tyto ženy si často říkají: „Selhala jsem ve výchově, byla jsem špatná máma, můžu za to já.“
Jenže podle psychologů takový přístup k životu není dobrý. Přenášet trable dospělých dětí na sebe může vést k trápení, sebeobviňování se, zkrátka si tím člověk zkomplikuje život. Jistě, pokud dítě běhalo celé dětství s klíčem na krku po sídlišti, jeho máma se upíjela v nedaleké hospodě a nyní se v ní v upíjí to dospělé dítě, něco v rodině v pořádku nebylo a pokud má máma nyní pocity viny, je to v pořádku.
Ale pokud se trápí pocitem, že něco jako rodič udělal špatně, člověk, který dítěti nijak neubližoval, staral se o něj, snažil se z něj vychovat slušného člověka, jenže to děťátko je nyní feťák nebo bezdomovec, je sebeobviňování zbytečné. Pocit viny podle psychologů vede k sebedestrukci. Čím více si ho rodič pouští do života, tím více sám sebe trestá, ale vztahu s nezvedeným potomkem to zpravidla nepomůže. „Jediným řešením je mít rád dítě za to, že je. Ne za to, jaké je. To platí, ať má dítě deset let nebo čtyřicet let,“ uvedl psycholog Jean Piaget.
Mnoho rodičů prožívá pocity, že selhalo, že pro dítě neudělalo takzvaně maximum. Nedávno proběhl průzkum, podle kterého osmdesát procent pracujících matek cítí vinu za to, že se podle svého mínění dostatečně nevěnují svému dítěti, pokud ho dávají do jeslí či do školky. Takzvanou vinu za totéž však cítí jen třicet devět procent otců.
Zatímco starší generace považovala umísťování děti do jeslí či školek za naprosto běžné, dnešní mladé maminky diskutují na sociálních sítích o tom, že jde o naprosto špatný postup a padají výrazy jako „narušení pouta mezi matky a dítětem.“
„Když si v poslední době čtu na internetu různé články o výchově dětí, docházím k závěru, že jsem byla krkavčí matka. Dceru jsem šoupla do jeslí, pracovala jsem jako jeřábnice, muž mě opustil, takže jsem potřebovala vydělávat. Nikdy jsem nebyla na nějaké pusinkování a mazlení, to tvrdé prostředí ocelárny, ve kterém jsem celý život pracovala, na mě zanechalo vliv. Náš vztah s dcerou je nyní vlažný. Žije podobně jako já. Je rozvedená, finančně na tom není moc dobře, je uhoněná, její syn dost lumpačí. A já si čím dál víc kladu za vinu, že za to můžu já. Že jsem jí nevytvořila pěkné dětství, že jsem na ni neměla čas, nedávala jsem jí najevo lásku,“ přemítá sedmdesátiletá Vladěna z Ostravy. Ale dodává: „Zároveň mám kamarádku, která pro děti udělala první poslední, dala jim všechny své úspory a ony na ni stejně kašlou.“
Málokdo si dovede chyby, které udělal, přiznat. Lidé, kteří přemýšlejí nad tím, proč se jejich dospělým dětem v životě nevede, jsou svým způsobem obdivuhodní, protože se dokáží na sebe dívat sebekriticky. Jen je na škodu, pokud je té sebekritiky moc. Jestliže čtyřicetiletý syn stále tvrdí, že si nemůže najít práci a proto pije, je zbytečné se tím v sedmdesáti obviňovat. Naopak je prospěšné, pokud si rodiče a dospělé děti dokáží promluvit o tom, co ve svých vztazích v minulosti vidí jako nepovedené. „Každý má právo na omyly. A dítě by mělo být vedeno k tomu, že i rodiče mají nároky na chyby. Důležité je s nimi o tom mluvit, umět chybu uznat a omluvit se za ni,“ uvedl psycholog Ivan Douda.
Faktem je, že v rodinách, ve kterých se lidé snažili s potomky komunikovat už od raného dětství, jsou zpravidla vztahy jasnější, než v těch, kdy až po mnoha letech začali mít pocit, že je něco špatně, ale stále nejsou schopni si o tom vzájemně promluvit.