Ovdověla jsem, když mi bylo 58 let. Děti byly dospělé, samostatné. Zůstal mi pěkný byt, auto, chata i nějaké úspory, živila jsem se jako překladatelka, korektorka, doučovala jsem děti němčinu. Manžel zemřel po delší nemoci, takže to nebyl šok, ale očekávaná záležitost.
Vím, že mnoho žen se stalo vdovami v mnohem těžších situacích – s malými dětmi, s dluhy, s nedostatkem financí. Po této stránce jsem na tom nebyla nejhůř. Jen mi bylo po manželovi strašně smutno. I když jsem jeho odchod mohla očekávat a tak trochu jsme se na něj celá rodina připravovali, přesto to byl psychický otřes. Myslím, že jen lidé, kteří něco takového prožili, dokážou pochopit, co mám na mysli. Byl to všudypřítomný smutek. Všechno mi ho připomínalo. Stačilo podívat se ráno na hrnek, ze kterého obvykle pil čaj, a už jsem se rozklepala.
Dříve jsme žili dost společensky, měli jsme partu dobrých kamarádů. Ti se rozhodli, že mě nenechají o samotě. Bylo to od nich hezké. Neustále mi telefonovali, někam mě zvali. Občas u mě někdo jen tak zazvonil a vnutil se na návštěvu. Ano, vím, mysleli to dobře a bylo to od nich chvályhodné. Jenže já toužila po klidu, po samotě. Mě ta péče otravovala.
Nejhorší bylo, když po roce začali mluvit o tom, že bych neměla zůstávat sama. Neřekli to přímo, ale zněly věty: jsi hezká, jsi mladá… Táhlo mi na šedesátku a nepřipadala jsem si ani hezká a ani mladá. Byla jsem smutná, unavená ženská, která přišla o muže a vůbec si nedovedla představit, že by do jejího života nějaký další muž vkročil. Jenže kamarádi a jejich ženy mě začaly nenápadně seznamovat. Třeba mě pozvali na chatu a tam večer přišel na grilování nějaký pán ze sousedství. Kamarádka říkala: „Tak si, Moniko, představ, on je taky vdovec.“ No a co? To jsme se měli dát dohromady proto, že jsme oba ovdověli?
Nejvíce mi vadilo, když mi dvě kamarádky nezávisle na sobě řekly: „Neboj, však si někoho najdeš.“
Já se ale opravdu nebála zůstat sama, naopak. Neodsuzuji lidi, kteří si po smrti partnera či partnerky najdou novou známost, určitě je možné potkat lásku či pěkný vztah vícekrát za život. Ale já si to prostě nedovedla představit a dodnes nad tím nepřemýšlím. Žiju sama a stále je mi po mém muži smutno. Pořád si na něj ještě často vzpomenu a říkám si třeba: co by řekl na to či ono nebo že by se právě teď tomu či onomu zasmál.
Vlastně je v mém životě stále se mnou a nevidím nic špatného na tom, že jsem vdova, která už zůstala sama. Lidé si někdy neuvědomují, že říkají dobře míněné rady a názory, které ve skutečnosti mohou ublížit nebo naštvat.
Monika (67 let, psáno pro neziskový portál vdovyvdovam.cz)
