„Ahoj, holky. Co děláte?“
„Nic zvláštního. Zrovna se chystáme jít někam ven,“ odpověděla jsem.
„Výborně. A nechcete přijet za mnou do centra?“
„To není špatný nápad. Ty máš volno?“ divila jsem se.
„Jojo. Budu mít volno asi hodinu. Mohli bychom se jít společně projít a až půjdu zase hrát, tak vy dvě byste se mohly projet na motorové lodi po Vltavě. Zdarma. Dostal jsem pro vás tuhle super nabídku od Elvise.“ Můj muž je totiž muzikant a při hraní po Praze se setkává a seznamuje s řadou dalších umělců, kejklířů a prodejců všeho možného i nemožného, což jak se zprvu zdálo, mohla být výhoda. Jenže zdání někdy klame...
„Hmmm, to vypadá zajímavě. My si s Adélkou aspoň vezmeme na sebe nové šaty. Ještě jsme je nikde neměly.“
O půl hodiny později jsme se sešly s manželem na Staroměstském náměstí. Zrovna odbíjel Orloj a my jsme tak mohli společně dítěti ukázat pohybující se apoštoly. Potom jsme se pomalu procházkou vydali ke Karlovu mostu. Tam už nás v přístavu očekával manželův známý námořník Elvis. Řekl nám, že náš výlet bude končit na druhém břehu Vltavy v přístavišti na Čertovce.
Po nalodění jsme si obě plavbu užívaly. Ještě jsme totiž netušily, jaké drama nás čeká při přistání. Když loď vjížděla do přístavu, viděly jsme na levoboku dům s lešením zakrytým zelenou ochrannou sítí. Dělníci byli v plné práci. Najednou jsme slyšely velkou ránu následovanou výkřikem:
„Do prdele!“
Někomu spadl plný kbelík s červenou fasádní barvou. Kbelík se sice zachytil o síť, ale barva se vylila. Bohužel na nás dvě.
„Si děláš srandu nebo co?“ volala jsem na zedníky, ale nikdo mě v hluku motoru neslyšel.
Pak jsem si nás prohlédla. Měly jsme všechno červené – vlasy, obličej, ruce, boty, tašky a samozřejmě i nové šaty. Vypadaly jsme jako indiáni na válečné stezce. Nejprve jsem požádala námořníky z lodi o trochu vody a kapesníčky a v bláhové naději jsem se snažila očistit alespoň dítě. Nešlo to. Barva byla mazlavá a úporně držela.
Rozhodla jsem se tedy, že se zajdeme na ty šikuly podívat. Po cestě jsme u kolemjdoucích vzbuzovaly lítost. Na stavbě se všichni kolem nás seběhli a nemohli uvěřit svým očím. Byli v šoku stejně jako my. Tam jsem se teprve dozvěděla, co se vlastně stalo. Byla to scéna jako z klasické němé grotesky. Na lešení jsou podlážky a každá má na jedné straně otvor zakrytý víkem, aby se tudy dalo po žebřících prolézat. Jeden koumák, říkejme mu Laurel, nesl kbelík s barvou a postavil ho na toto průlezové víko. Druhý komik, říkejme mu Hardy, lezl ze spodu a víko nadzvedl, protože chtěl projít…a… dole jsme byly my dvě, celé v novém. Kdybych to viděla ve filmu, asi bych se docela zasmála. Miluji tyhle scénky. Takhle mi ale úplně do smíchu nebylo. Nálada se mi zlepšila, až když nám stavba uhradila výdaje za čistírnu i za nové šaty.
Nakonec jsme nebyly postižené jen my dvě. I lodička byla stejně červená jako my. Když pak v létě každý den plula po řece, byla už z dálky pěkně vidět. Naši známí muzikanti z Karlova mostu si na ní ukazovali a říkali:
„Koukej, támhle je Aleny loď!“
Všechno zlé je pro něco dobré. I když nemám žádnou jachtu na moři, alespoň můžu říkat, že jsem kdysi mívala motorovou loď na Vltavě. A navíc na tyhle prázdniny opravdu hned tak nezapomenu.