Pláže jsou tady dlouhé, písečné a při západu slunce opravdu zlaté. Voda je dlouho mělká. Ideální místo na koupání pro děti, nepříliš zdatné plavce nebo lidi starší či handicapované, kterým někdy dělá vstup do moře potíže. Nejsou tady žádné hotelové komplexy. Jen malé hotýlky a apartmánové domy. Kolem celého pobřeží se dá jít pořád dál a dál a člověk nachází další malé plážičky, na kterých je úplně sám.
Kdo je zdatný chodec a zdolá více než kilometr po silnici lemující pobřeží, je odměněn pláží s názvem Lepeda. Zlatý písek a bizarní útvary nenechají chladnými nikoho, kdo si potrpí na krásné koupání. Je tady i taverna, která nabízí klasickou řeckou kuchyni, tedy ne to, co si pod tím pojmem představují turisté. Tam nedostanete hranolky. Tam vám nabídnou například pokrm s názvem kotsoumoura. Netřeba se lekat, nemá to nic společného s kočičkou, jde o upečené křupavé rybičky. Ostatně těch je v této oblasti spousta. Plavou s vámi, koušou vás přitom, tolik se jich už vidí málokde. A ráno do přístavu v Lixouri přijíždějí rybáři a můžete si tam koupit ryby čerstvé. A ty pak večer voní v tavernách, které přístav lemují.
Lixouri není typické turistické letovisko. Kdo má rád luxusní hotely, neměl by na ně vůbec pomýšlet. Stejně tak by ho měli minout lidé, kteří si pod pojmem typické Řecko představují pro turisty vytvořený skanzen typu Santorini, kde je všechno načančané, bílé a modré. Lixouri je tak trochu obyčejné, v zákoutích až špinavé. Některé domy jsou tady hodně ošklivé, oprýskané, neudržované. Ale koho zajímá, jaký je v Řecku skutečný život, tady ho může pozorovat. Tady je těsně vedle sebe policejní stanice, školka, škola, hasičská stanice, místní filharmonie a hřbitov. Obchody tady nabízejí minimum cetek pro turisty, i když nebojte, jsou tady, ale zpravidla v nich uvidíme to, co si kupují Řekové.
Centrem Lixouri je velké náměstí obklopené tavernami, cukrárnami, bufety. Přes den v něm posedávají turisté, večer se mění v jednu velkou společenskou událost. Místní si vyrazí ven, berou sebou děti, babičky, dědečky, prababičky, pradědečky, psy. Občas je tady koncert, občas ohňostroj. Ceny v některých podnicích jsou tady tak mírné, až je turista znalý Řecka zaskočen a srovnává, že například na vymazleném souostroví Kyklády je vše až jednou tak dražší.
Komu by Lixouri a jeho okolí bylo málo, má skvělou šanci, jak se zabavit. Každý den, od časného rána do půnoci jezdí co půlhodinu z Lixuori trajekt do hlavního města Kefalonie Argostoli. To odděluje záliv. Cesta stojí dvě eura šedesát centů, trvá asi dvacet minut a je zážitkem sama o sobě. Všichni křičí, posádka organizuje výjezd a nájezd aut, do toho se cpe dav místních, posádka se ho snaží umravnit, jenže to nejde a tak se mezi auty tlačí maminky s kočárky i babičky o berlích. Milovníci Řecka tady dojetím až zamáčknou slzu. Ano, tohle je opravdové Řecko.
Argostoli uspokojí milovníky nakupování. Je plné krámů s krásnými věcmi, dá se v něm najít i opravdu luxusní oblečení podle návrhů řeckých designérů. Kefaloňané jsou na své hlavní město hrdí a udržují si ho nablýskané, protože ho vystavěli znovu poté, co ho zcela zničilo obrovské zemětřesení v roce 1953. Tehdy byla zničena většina budov na ostrově a ztráty na životech byly obrovské. Několik srpnových dnů tehdy změnilo ostrov k nepoznání a kdo se pozorně dívá, dodnes tady vidí, jak strašné věci se tehdy musely dít. A to je vysvětlení, proč je na Kefalonii minimum památek. Kdo si pod pojmem Řecko představuje památky, byl by tady zklamán. Původního tu zůstalo málo.
Kefaloňané si proto umí života vážit. Vědí, že stát se může komukoli cokoli kdykoli. Důkazem je věc, která se jen tak někde nevidí. Na pláži Lepeda je výtah pro vozíčkáře. Jde o zařízení, na které se člověk, který nemůže chodit, přesune, sedne si na něm na židli a na té ho pak jezdící pás posouvá pomalu až do moře. Tam jsou dvě velká madla, za která se může chytit a svalit se do vody nebo si dál sedět na pásu a nechávat se omývat vlnkami. Když tuhle konstrukci člověk vidí poprvé, neví, k čemu slouží. Jenže pak vidí, jak přijíždějí auta, lidé z nich pomáhají vystoupit svým starým6 či nemocným příbuzným, přesunou je na pojízdný pás a pak společně stráví hodinku, dvě v moři. Mezi tím běhají děti, pánové z taverny roznášejí na lehátka kávičky, piva a vína, písek je čím dál zlatější a moře čím dál více zářivě modré. V taverně sedí celé rodiny, to znamená i velmi staří lidé. Takoví, kterým už dá docela zabrat, aby se z auta na pláž došourali a usedli ke stolu. Jenže jim trpělivě a pomalu pomáhají mladí kluci a děvčata. To, že si rodina vyrazí na pláž s pradědou a prabábou, je tady ta nejpřirozenější věc.
A člověk si říká: Sakra, tady na polostrově Paliki by nemuselo být špatné žít.
Scarlett Wilková pro i60