Pepa Novák. Uličník z vedlejší ulice, rošťák, ale dobrák od kosti. Sotva prolezl základku, ani na učňáku mu to prý moc nešlo. Ale byl snaživý. Toho mužskýho jsem nedávno potkala. Zbrzdil chůzi, žoviálně pronesl „Jej, co ty, jak se máš?“ a s dovětkem zvolaným přes rameno: „Nezlob se, chvátám na zastupko!“ mi podával z prsní kapsy saka vylovenou vizitku. Na ní stálo Mgr. Bc. at Bc. Josef Novák, MBA.
Koukám na vizitku a nevěřím svým očím. Uznale pokyvuji hlavou a s úsměvem si kladu otázku, jak se Pepíček vyšvihl. A především, co vlastně vystudoval, v čem se nakonec stal odborníkem, které to absolventem vysoké školy a oborů vlastně je. Přesněji, kterých to absolventem vysokých škol vlastně je.
Titul MUDr., JUDr., MVDr., PhDr., RNDr., MDDr., Ing.arch., ani Ing., před svým jménem napsáno nemá. Z toho dovozuji, že lékařem, zvěrolékařem, dentistou, doktorem práv, doktorem přírodních věd, architektem, a ani kvalifikovaným odborníkem v technickém oboru, tj. inženýrem, Pepíček není. Ukončené vysokoškolské studium a složení příslušných zkoušek u uměleckých oborů opravňuje používat titul MgA. (magistr umění) nebo BcA. (bakalář umění), což na vizitce u jeho jména taktéž nevidím, čili výjimečné hudební, herecké anebo jinak kumštýřské nadání mi u Pepíčka také neuniklo. No, tedy mi povězte, co za akademického specialistu jen Pepíček může být? Jako učeň studijními ambicemi neoplýval, ani selskou logiku nesypal z rukávu. Nám, jeho slovy „inteligentním gymplákům“, se pohrdavě vysmíval. Ale což, člověk nikdy neví, co se z koho vyklube, navíc kluci mají svůj čas. Každopádně, smekám klobouk dolů.
Vizitku jsem založila do krabičky nevýznamných papírků a poznámek, které by se mohly v budoucnu případně hodit, a na setkání jsem zapomněla. Až jednou, když jsem hledala zástupce nejmenované firmy na webu, z jedné pozice majitelů firmy na mne bliklo jméno Josef Novák včetně všech těch podivně seřazených titulů před jménem a za jménem. Z krabičky jsem vytáhla vizitku, porovnala, a na beton jsem si byla jistá, že jde o Pepíčka, který mne nedávno potkal a chvátal na zastupitelstvo. „Podívejme se, kluk jeden ušatý, přece jen si nakonec vzal prsatou Růžu, pozice spolumajitele ve firmě jejího táty tomu nasvědčuje!“, uculila jsem se a rozhodla se mu cinknout.
Do zvučného „halló“, které odstartovalo náš telefonický hovor, jsem Pepíčkovi pochlebně a v koketním tónu naservírovala: „Tedy, Pepíčku, pane magistřebakalářietbakaláři, překvapuješ, jak Tě mám safra oslovovat? Víš, abych Tě náhodou neurazila?“ Na konci drátu jsem pocítila pýchu a milostivě chápající odpověď: „Ahoooj Jáňo, stačí jen magistřéééé.“ Dále se Pepíček rozpovídal, jak se studia stala jeho vášní, jak prý - zaplatíš školné, přijímačky neděláš, u zkoušek něco opíšeš, něco okecáš, testy trefíš, prostě, že tě nevyhodí, že soukromky potřebují prachy. A hihotal se na celé kolo, až jsem sluchátko odkláněla. Pokračoval: „první bakalář byla soda, to jo, ale všichni se nějak potřebujeme, znáš to, nějak jsem to udělal. Pak mne přesvědčili na navazující dvouleté magisterské studium, jenže to byla jiná soukromá vejška. Zkusil jsem to, hihi, povedlo se, udělal jsem to a bác, měl jsem najednou dva tituly. Nedávno jsem si dodělal dalšího bakaláře, to byla brnkačka, korona zajistila vše on-line, nikam jsem nemusel, co ti budu povídat! Při tom všem jsem v pohodě chodil do firmy. A embíej* - to cvakl tchán.“ (* neakademický manažerský titul, pozn. autorky)
Zdvořile jsem naslouchala příběhu, který není vůbec ojedinělý. Podobal se příběhu jistého Matěje, který za 7 let dokázal vystudovat 6 vysokých škol za zisku 6 titulů (Ing. Bc. + C.M., MBA, MSc.). Pokyvovala jsem Pepíčkovu vyprávění a současně jsem se zamyslela...Studovat je prostě „in“. Jinak řečeno – absolventů vysokých škol s násobnými tituly přibývá jako hub po dešti. Kdekdo je neuvěřitelně „študovaný“, co na tom, že u některých je za jejich titulem více účelového, než učeného. Kvalita vystudovaných absolventů ustupuje jejich kvantitě. Vznikem nového českého vysokého školství, především soukromého s jeho jednoduchou dostupností a přebujelou distanční formou, pak i vlivem všudypřítomné googlovské doby – její digitalizací, komerční tyranií, uspěchaností, povrchností, tím vším dohromady včetně maloměšťácké české národní povahy a společenského trendu koukat pohrdavě na manuální práci, dochází k převzdělanosti českého obyvatelstva. Také nám pomalu vymírají ti, kteří své tituly před jménem i za jménem - tuto ctihodnost - získali postupně a díky osobním předpokladům, řádnému absolutoriu veřejné, resp. státní vysoké školy, letité empirii, nespočitatelným hodinám bádání, kilometrové publikační činnosti a odborné či pedagogické praxí. Vymírají ti, kteří vystudovanou specializaci léty praxe prohlubovali, nechali ji vykrystalizovat do mistrovského tvaru a zůstali jí věrni. Tito vzdělanci jsou mnohdy nahrazování titulovanými rychlokvaškami, univerzály, kterým je připisován předpoklad, že požadované praxe posléze nějak nabydou. Přece vysoká škola, resp. titul jeden, dva, tři = patent na rozum, ne?
"Jáňo, jsi tam?", probere mne z úvahy Pepíčkovo zvolání do telefonu. "Zastav se na kafé, ano?" "Pokecáme!" Souhlasila jsem. S přáním velkých úspěchů a radostné kariéry jsem telefonát ukončila. Ačkoliv Pepíček toho napovídal dost, co vlastně vystudoval a v čem je odborníkem, mi však nějak nestihl říci. Prozatím mi Pepíček zůstane na paměti tím více jako titulonosič, než sofostikovaný vzdělanec, ale, třeba i podruhé překvapí, nikoliv titulem samotným, nýbrž vystudovaným oborem, který si svou kuriozitou nezadá s některými studijními obory v zahraničí, např. vědním oborem o pizze, vědním oborem huličství či vědním oborem sušeného masa.
