S tím se ale tato energická a temperamentní žena nespokojila a začala péct koláčky a různé druhy cukroví. Její Koláčkárna funguje tři roky a vyniká kvalitou tradičních i neobvyklých výrobků.
Proč jste se pustila do pečení cukroví a koláčků? Jste vyučená cukrářka či pekařka?
Ne, vůbec ne. Já jsem v podstatě bývalý úředník. Dostala jsem klíšťovou encefalitidu a zánět mozku. Byla jsem na tom opravdu špatně, dokonce jsem nějakou dobu byla ležák. Musela jsem se učit chodit, bylo to velmi náročné období. Dva roky trvalo než se zjistilo, že moje poškození je trvalé a že mám chronický únavový syndrom. Musela jsem odejít z úřadu do invalidního důchodu. Nechtěla jsem se ale smířit s tím, že už nebudu nic dělat. Dělala jsem různé profese, především s dětmi a vystudovala jsem si proto i vysokou školu. Pak jsem jednou seděla s kamarádkou a ona mi říkala – Ivo, ty tak výborně pečeš. Nechceš si udělat něco svého? Třeba nějakou koláčkárnu. Ona mi zpracovala projekt na sociální podnikání. Já jsem s ním uspěla a začala jsem péct. Řeknu vám ale, že kdybych věděla, jak to bude náročné, možná bych dělala něco jiného.
Na co jste vlastně získala dotaci?
Hlavně jsem dostala mzdové prostředky na dva roky, abych mohla zaměstnat tři lidi s nějakým handicapem. Dva roky jsem dřela, poznala jsem spoustu dobrých lidí. Teď už jedeme rok na sebe a jsme skvělý tým. Moji zaměstnanci mají také různé zdravotní postižení, například moje kolegyně je na vozíku, není vyučená pekařka, ale skvěle dnes tu profesi ovládá. Všichni si moc vážíme toho, že můžeme pracovat. Nyní mám požádáno o dotaci na účelné pracovní místo, abych mohla zaměstnat jednu paní jako obsluhu v kavárně.
Ale co bylo vlastně impulsem k vlastnímu podnikání?
Jako invalidní důchodce jsem udělala nepěknou zkušenost. Firmy získají dotaci, aby mohly zaměstnat invalidní důchodce, protože na ně mají slevy na daních. A když ten konkrétní projekt skončí, tak se s milým invalidou rozloučí. Měla jsem třeba pár hodin na jednom projektu a zbytek úvazku na jiném. Vůbec mě to neuspokojovalo. Jsem mírně neurotická a musím mít pocit, že moje práce má smysl a ještě mi to musí dělat radost. Tak jsem se do toho pustila sama.
Kde si zajišťujete suroviny?
To je dost složité. Chci co nejlepší výrobky a tak na ně musím nakupovat co nejlepší suroviny za přijatelnou cenu. Mám na to docela nos a štěstí. Ale musela jsem postupovat systémem pokus – omyl. Máme dobré dodavatele tvarohu. Na koláčky musíte používat lisovaný tvaroh s co nejmenším obsahem vody, aby se vám během pečení nevypařil. Víme, které máslo je dobré. Dáváme přednost dodavatelům z našeho regionu. Velký problém jsou povidla. Bereme termostabilní náplně, skoro každou od jiné firmy. Já mám strašně mlsný jazyk a tak poznám co je dobré.
Kde hledáte inspiraci pro své recepty?
Peču podle své babičky a maminky. Obě byly výborné kuchařky a pekařky. Nebráním se ani novinkám a pro ty chodím na internet.
Připravujete také něco bezlepkového?
Ano, například mrkvánky. Směs mouky na ně nám připravuje jedna pekárna na Moravě a jsou velmi oblíbené. Víte, ono to bezlepkové pečivo a jídlo vypadá jako nějaký hit. Není to ale jenom móda. Spousta lidí měla intoleranci na bílou mouku, ale neřešilo se to. Dneska se se dělají podrobné analýzy a vy hned víte, co který výrobek obsahuje. Ale bílá mouka opravdu není příliš zdravá. Já jsem toho důkazem, měla jsem určité potíže a teď se mi ještě přidala alergie na prach z bílé mouky. Toto postižení mají pekaři. Inu, každé povolání má svá úskalí.
Můžete našim čtenářům prozradit nějaký jednoduchý trik týkající se cukroví?
Já pocházím z Hodonína, kde se peče ořechový dortík s čokoládovou polevou. Zkoušela jsem ho mnohokrát, ale stále to není ono. Ale už jsem se naučila tu polevu. Je to nejstarší poleva na světě – cukr, kakao a voda. Musíte mít dobré kakao, které rozmícháte s moučkovým cukrem a zalijete horkou vodou a kouzlo je hotové. Ta poleva má tu výhodu, že se to cukroví dobře krájí. Když tam máte máslo a čokoládu, tak se povrch láme.
Vy už se asi připravujete na vánoční cukroví. Kolik druhů ho děláte?
Děláme dvacet druhů. Už teď třeba musíte shánět kvalitní suroviny. Nejhorší jsou vlašské ořechy. Požadovanou kvalitu mají například dovezené z Kalifornie. Ty jsou však příliš drahé. No, ale já mám štěstí, jak jsem již říkala. Mám jednoho dodavatele z Děčína, má nádherné ořechy s tlustou a pevnou skořápkou. Do ní se nedostane žádná plíseň ani žádný škůdce. Musíme je rozbíjet kladívkem. Louskáček vám nepomůže. Když ho rozbijete, vyloupnete krásný kompaktní ořech ve tvaru srdce. Jsou zárukou kvalitního cukroví.
Na domě v němž je vaše kavárna dnes, je umístěna deska, na níž stojí, že zde 19. 8. 1813 byl císař Napoleon Bonaparte. Zajímala jste se o jeho pobyt?
To víte, že ano. A dozvěděla jsem se, že jeho kuchaři přivezli do Čech trubičky, které my dnes známe jako hořické. Já dělám podobné a plním je šlehačkou. Jsou oblíbené a lidem velmi chutnají.
Obligátní otázka na závěr - co s Vaším podnikáním udělal covid?
Opravdu jsme si, jak se říká, hrábli. Zavřeli jsme kavárnu a uzavřená zůstala i řada našich odběratelů. Pak přišel, jak jsme si naivně mysleli, zachránce. Odebíral spoustu zboží, ale neplatil. Zkrachoval a dluží nám dodnes. Na začátku pandemie jsme měli docela slušné zásoby surovin, a tak jsme pekli pro záchranáře, personál nemocnic a domovy seniorů. Byli jsme rádi, že můžeme alespoň takto pomáhat. Opustili jsme naše prostory v centru města a přestěhovali jsme provoz i kavárnu o kousek dál. Máme otevřeno necelý měsíc a naši věrní zákazníci se pomalu vracejí. Největším problémem současné doby je, že lidé se obávají chodit do uzavřených prostor a také si zvykli kupovat jídlo a další občerstvení s sebou domů. Z kaváren kam dodávám své zboží zmizely tradiční skupinky seniorů, kteří si zašli na odpolední kávu a něco sladkého. S tím se potýká celá gastronomie.