O své nejbližší přítelkyni Lence jsem už psala. Spolužačka z brněnské konzervatoře, se kterou mě spojuje – až se děsím, že to teď uvidím černé na bílém – téměř padesát let přátelství. Byla u všeho důležitého v mém životě, před třiatřiceti lety mi svědčila na svatbě, i s jejím tehdy budoucím manželem… Po šedesátce, kterou jsme oslavily (už je to taky pár let!) výletem do Toskánska, se náš soukromý vztah znásobil ještě společným projektem pracovním. Však jsme s hudebním pořadem „Všechny barvy lásky“ zavítaly i mezi íčkaře…
Lenka je neřízená střela s naprosto neodhadnutelným místem dopadu. Věk už ji sice opravňuje k jisté důstojnosti, dokonce by to možná občas její dcery i vnuci uvítali, ale její vzhled, kondice, smysl pro humor a nekonečná kreativita jí zkrátka nedovolí být usedlou paní. Patrně nejsilnější motivací k boji s příznaky stáří je však nejspíš její o pět let mladší manžel…
Není proto divu, že nápad obnovit po třiceti letech manželský slib se zrodil v Lenčině hlavě. A to s plnou parádou, se vším všudy. Obdiv hostů patřil spíš Alešovi, že to přijal a že se bez protestu zúčastnil všeho, co po něm jeho žena požadovala, dvojí návštěvu faráře nevyjímaje. Měla totiž naprosto jasnou představu. Rozhodla, kde a jak bude obřad probíhat, vybrala si kněze i hudbu, sestavila pořadí písniček, napsala text slibu, rozeslala vlastnoručně vyrobené pozvánky, vymyslela si dresscode ve stylu etno – hippies, zařídila catering z místních zdrojů… Svatební koláčky jí napekla starší dcera Míša, mladší Bára měla na povel fotodokumentaci.
Místem konání byla pronajatá roubenka v malebné vísce na Vysočině. Lenka zapojila do příprav celou rodinu a nutno podotknout, že s velkým úspěchem. Měla všechno promyšlené do nejmenšího detailu, včetně výzdoby pro variantu na zahradě i pod střechou v případě deště. Sluníčko sice chvílemi vykouklo, ale nakonec těsně před začátkem obřadu rozhodl o využití druhé varianty velký černý mrak přímo nad improvizovanou „kaplí“ v dřevěném baru.
Až do té chvíle zněla roubenka smíchem. Ženich hýřil vtipem a ani nevěsta nevykazovala žádné známky nervozity. Podařilo se jí totiž sezvat společnost, která si okamžitě sedla, aniž bychom se předtím znali. Bylo nás celkem šestnáct, když nepočítám nečekané, ale velmi milé hosty za elektrickou ohradou... Nejužší rodina plus čtyři páry nejbližších přátel. Všichni přišli v požadovaných modelech a skvěle se bavili. Pánové v květovaných košilích, na hlavách slamáky, dámy s čelenkami ve vlasech a v kalhotách do zvonu. Zábavu umocněnou opakovanými přípitky přerušil až kněz, který nás s úsměvem vyzval ke klidu a usadil kolem baru.
S prvními tóny úvodní melodie „Tam pod nebeskou bání“ začalo pršet…
A když oba Lenčini vnuci ve věku třináct a šestnáct let nesli své babičce dlouhý růžový závoj, který předtím čtyřikrát barvila, než dosáhla kýženého odstínu, pochopila jsem, že balíček kapesníků, který jsem svírala v ruce, musím otevřít už teď hned, na úplném začátku obřadu… Kapky slaného deště pomalu stékaly nejen po mojí tváři, ale postupně začali posmrkávat i chlapi ve slušivých kloboucích…
Ani ve snu by mě nenapadlo, co takové obnovení manželského slibu obnáší. Bylo to dojemné a zároveň veselé, pečlivě připravené a přitom naprosto bezprostřední a přirozené. Sympatický kněz střídal naučené liturgie se světským humorem tak, že se barová „kaplička“ chvílemi otřásala smíchem. Přesto bylo asi dojetí tím nejsilnějším průvodním jevem celého obřadu. Moje papírové kapesníky posloužily i několika přísedícím a dokonce i ostříleným snoubencům… Při čtení manželského slibu se ženicha zmocnily tak silné emoce, že to nevěsta – hlasová profesionálka – musela odříkat za něho. On jí to ovšem vzápětí oplatil. Místo symbolických pouťových prstýnků, na které Lenka s velkým úsilím napsala lihovou fixou jejich monogramy, zalovil v kapse a nasadil jí k původnímu snubnímu prstýnku přesnou kopii z bílého zlata.
„Ty ses úplně zbláznil…“ zašeptala a otočila se ke mně pro poslední kapesníček, protože tohle Alešovo překvapení ji fakt dostalo…
Přiznám se, že jsem plačka. Brečím na každé svatbě, strašně mě to dojímá. Ale tahle bláznivá akce mojí nejlepší přítelkyně mě vzala obzvlášť za srdce. Navzdory počasí, covidu a politické situaci doma i ve světě tam bylo tolik radosti, lásky a pozitivní energie… až k zalknutí. A tak mě napadá, že
„obnovit manželský slib vede k zamyšlení,
že po třiceti letech štěstí není třeba změny.“
A ještě jeden bonus navíc. Během celého obřadu mě můj muž pevně držel za ruku. I on byl dojatý.
Mám pocit, že od té doby se máme…tak nějak víc rádi.
Stále hezké vztahy v běhu času vám přeje
HŠ
