Ještě teď po tolika letech vnímám při vyslovení tohoto slova krásný pocit bezstarostnosti, svobody, cítím vůni rybníka, lesa a sluncem vyhřáté zahrady, a těším se, že zrovna letošní prázdniny mě potká něco dobrodružného, neobvyklého .
Ve skutečnosti si byly všechny prázdniny velmi podobné. Pionýrský tábor, pobyt u strýce a tety ve Žďáru nad Metují, a konec prázdnin doma, který jsme si užívali s ostatními kamarády z naší ulice. Ve Ždáru nad Metují jsme se sestrou pobývaly dva týdny u strýce samy, a na poslední týden za námi přijeli rodiče a tátův bratr strýc Pepa s tetou Zdeňkou.
Ten týden byl ve znamení výletů, návštěv příbuzných v Polici nad Metují a tátových přátel z Velkých Petrovic. Vše bylo završené Polickou poutí, a následující den jsme všichni odjížděli zpátky domů.
A právě k Polické pouti a posledním prázdninám na základní škole se váže moje vyprávění.
Prožívala jsem s kamarády poslední den Polické pouti. Řetízák, přehupovačky, které se nám nikdy nepodařilo přehoupnout, v ruce růže, které pro mě vystřelil kamarád, a vysloužil si tak privilegium nosit mi kabelku a dát tím najevo, že tahle slečna už je zadaná. Pozdě odpoledne mě táta vyhledal a oznámil odchod domů. Nechtěla jsem vypadat jako nedospělé děcko, které chodí spořádaně s rodiči domů, a tak se mi podařilo usmlouvat, že se ještě rozloučím s kamarády a doženu ho cestou.
Slib jsem splnila. Parta kamarádů mě vyprovodila na kraj města, poslední výměna adres, telefonů, poslední zamávání, a já jsem vykročila jsem po silnici k domovu.
Že jsem to přeci jen trochu časově protáhla, jsem poznala podle toho, že se začalo rychle smrákat. Část cesty mezi Policí a Petrovicemi vedla spoře osvětleným úsekem, kde z jedné strany byla strmá zalesněná stráň a z druhé strany les. Přidala jsem raději do kroku, abych ten strašidelný úsek prošla ještě za relativního světla. Byla jsem široko-daleko jediný chodec. Nebyla jsem žádný strašpytel, ale když jsem v dálce za sebou uslyšela kroky dalšího chodce, trochu jsem znervozněla. Opatrně jsem se ohlédla přes rameno a zaznamenala jsem mužskou postavu. Zrychlila jsem ještě více, chvílemi jsem jakoby nenápadně popoběhla. Podle ozvěny kroků jsem zjistila, že i chlap za mnou zrychlil, a vzdálenost mezi námi se zkracovala. To už mě opustila veškerá důstojnost, a rozběhla jsem se. Chlap za mnou. Už jsem nebyla na pochybách, že mám v patách přinejmenším násilníka, spíše však vraha, a jde mi o život. Na prázdné silnici jsem si připadala jako králík na pasece - tedy snadná kořist. Vyběhla jsem tedy po strmé stráni do lesa, schovala jsem se za menší skalku, kterých je zde velké množství, snažila jsem se co nejvíce zadržet dech, v ruce jsem svírala kámen, který jsem sebrala po cestě, a připravila jsem se k obraně.
A chlap už dobíhal, slyšela jsem jeho dech. Zastavil se poblíž místa, kde jsem byla schovaná, chvíli se rozdýchával a potom zavolal
„Ivano, vylez, já jsem tě poznal. Nemysli si, že za tebou polezu do té stráně, mazej dolů!"
Byl to hlas mého táty. Protože jsem dlouho nešla, poslal sestru a matku domů samotné a zkratkou se vrátil do Police. Když zjistil, že už jsem na cestě, snažil se mě dohonit. Můj útěk považoval za snahu vyhnout se mu, a značně ho to rozlítilo. Teprve, když viděl můj zubožený stav, špinavé ruce, kolena, jehličí a listí ve vlasech a slzy v očích, pochopil.
„Tahle nemůžeme přijít domů, co by tomu řekla máma," zhodnotil situaci a zahnul do hospůdky, kde čepoval pivo jeho kamarád. Krátce mu vysvětlil situaci a paní hospodská mě vzala do kuchyně, pomohla mi vyčistit kalhoty, vyčesat listí z vlasů a umýt si rozmazané řasy. Moje historka ji pobavila, a protože jsem byla ještě trochu rozklepaná, nalila mi panáka griotky na uklidnění, aby táta nevěděl.
Po návratu domů jsem si rychle zalezla do koupelny a do postele s tím, že jsem unavená. Strach ze mě pomalu opadával, začala jsem usínat, a v polospánku jsem slyšela mámu, jak podezřívavě poznamenala:
„Je nějaká divná a je z ní cítit alkohol."
A táta suverénně odpověděl:
„Ale ne, to určitě ne, to bych si všiml. To asi cítíš ze mne, stavil jsem se u Pepy na jedno.“
V duchu jsem se rozesmála. Následující den jsme odjížděli domů. Měla jsem před sebou zbytek prázdnin, z nichž část jsem měla strávit na chmelové brigádě, čekala mě střední škola, noví spolužáci, nové dojmy, konec starého a počátek nového. Tyto prázdniny jsem považovala za nejhezčí, protože byly poslední na základní škole. Další prázdniny už budou studentské a já jsem už teď byla zvědavá, čím mne překvapí, v čem budou jiné.
Byl 18. srpen roku 1968
