Když psycholog Martin Seligman publikoval před lety teorii o pozitivním myšlení, tento termín se stal hitem. Vyšla na toto téma spousta knih, začaly se organizovat kurzy, jak se učit dívat se na svět optimisticky. Jak už to bývá, ukázalo se, že všeho moc škodí. Mnozí lidé už jsou unaveni z neustálých firemních školení, kde je jim vysvětlováno, že se mají usmívat a dávat světu najevo, že jsou šťastní, výkonní a připraveni přijímat nové výzvy, i když se ve skutečnosti třeba právě ten den cítí mizerně a jsou unavení.
Jak se máš?
Mizerně, nic moc, blbě.
Kdo takto odpoví na otázku, je shledán morousem a dostává nálepku ‚neúspěšný člověk.‘
Jenže v poslední době se čím dál více prosazují teorie, které naznačují, že neustálá hra na štěstí a výkonnost mnoha lidem škodí. Jistě, někdo je rozený optimista, a tak mu život v takto nastaveném světě vyhovuje. Pesimisté, lidé s kritickým postojem nebo ti, kteří mají rádi ironii, v takovém světě trpí nebo si z něj dělají legraci.
„Snažit se být pořád šťastni je nebezpečný hazard. Žijeme v době emocionálního kapitalismu, který udělal ze štěstí zboží,“ prohlásil dánský psycholog Svend Brinkmann. Napsal na toto téma knihu s názvem Zůstaňte přímí – jak čelit šílenství po sebezlepšování a ta se stala hitem. Ukázalo se, že lidé už asi mají dost nakupování příruček, které jim radí, jak se neustále vytvářet lepšími a chtějí být prostě takovými jací jsou. Když se cítí mizerně, chtějí dát to najevo a nevytvářet úsměv od ucha k uchu.
„Problém je v tom, že školy sebezlepšování tvrdí, že v jakékoli situaci je možné dosáhnout štěstí prací na sobě, lepším individuálním, vnitřním nastavením, a když se nezlepšíte, je to vaše chyba,“ říká psycholog. Podle něj to však v mnoha lidech vyvolává nejistotu, nespokojenost, pocit, že selhávají, že nejsou dost dobří. Tedy přesný opak toho, po čem toužili, když se začali takzvaně rozvíjet.
Jeho myšlenka, že z pocitů a pojmu štěstí se stalo zboží, je nyní hojně citována. Vyslovil to, co mnoho lidí cítí. Že už je zkrátka kolem nich moc všech těch řečí, jak je třeba pozitivně myslet, detoxikovat si mysl, sdílet emoce a podobně.
„Můj vnuk je úspěšný manažer, ale úplně zblbnul z různých kurzů, kde ho učí, jak být lepší, šťastnější a podobně. Neustále se mě pokouší v tomto směru školit. Když začne mlít o pozitivním myšlení, držím se, ale nejraději bych ho poslala do háje. Před časem mi majitel domu zvedl nájem, zemřela mi kamarádka a zvrtla jsem si kotník. Vše krátce za sebou. Byla jsem z toho celá špatná, vnuk přišel a řekl, že mám k situaci přistupovat pozitivně a hledat si na ní to dobré. Málem mě trefil šlak,“ říká čtyřiasedmdesátiletá Jaroslava.
Právě starší generace často nechápe trend spočívající v tom, že se lidé neustále snaží ovlivňovat své pocity a šťourat se v nich. A mnohým starším lidem silně vadí, když se tuto módu někdo snaží implantovat do jejich životů.
Takže Svend Brinkmann se stal jakýmsi mluvčím právě těch, kterým svět, spočívající na hledání štěstí a dokonalosti, vadí. „Čas od času je svět báječný, jenže někdy je i tragický. Lidé nám umírají, ztrácíme je, stávají se nám různé věci. Kdybychom měli dovoleno mít jen pozitivní myšlenky, potom by nás realita zasahovala ještě intenzivněji, neuměli bychom si s těžkými situacemi poradit,“ uvedl.
Ve Spojených státech došlo ke kurióznímu soudnímu procesu. Lidé si stěžovali na jednu firmu, která ve svém pracovním kodexu měla uvedeno, že její pracovníci se musejí neustále usmívat a sebezdokonalovat se v kurzech, aby byli šťastni. Firma soud prohrála, soud rozhodl, že k vyjadřování pocitu štěstí nikdo nemůže být nucen. Může se to jevit jako bizarní příběh, ale je to hezký příklad toho, v jak podivném světě žijeme. Ve světě, ve kterém si mnoho lidí myslí, že být smutný, unavený či slabý, je známka selhání a místo v něm mají jen lidé usmívající se, draví, výkonní.
Tak na závěr ještě slova psychologa Brinkmanna: „Nepřijímejme neustále nové výzvy. Ne na všech je automaticky něco pozitivního. Na nehybnosti není nic špatného a ne každá nová příležitost stojí za to. Naučme se říkat ne a vraťme tomuto slovu důstojnost.“