Něco z pravopisu 2
Pravopis a výslovnost přejatých slov se s-z
1) Možné jsou obě formy:
Základní pravopisná podoba je se z (typ muzeum – museum)
Ve slovech zdomácnělých, kde se původní s vždy v češtině vyslovuje jako [z], se podoby se z považují za základní, tedy stylově neutrální. Podoby se s mohou být považovány za základní v úzce odborných textech; v ostatních typech textů je jejich užití stylově příznakové. Např.: analýza – analysa, bazilika – basilika, dezinfekce – desinfekce, exkurze – exkurse, gymnázium – gymnasium, iluze – iluse, konzervativní – konservativní, organizace – organisace, poezie – poesie, revize – revise, senzace – sensace, torzo – torso, univerzita – universita.
Obě podoby jsou stylově rovnocenné (typ kurz – kurs)
Např.: impulz – impuls, komparz – kompars, reverz – revers.
Základní pravopisná podoba je se s (typ diskuse – diskuze)
Ve slovech, u nichž se jako spisovná připouští dvojí výslovnost, [s] i [z], se za slohově neutrální považují podoby se s. Např.: disertace – dizertace, renesance – renezance, resort – rezort, režisér – režizér.
Přípona ‑ismus/‑izmus (typ optimismus – optimizmus) a slova zakončená ve výslovnosti na [‑zmus], [‑zma] (typ spasmus – spazmus, charisma – charizma)
V takových slovech se považují za základní podoby se s. Např.: impresionismus – impresionizmus, romantismus – romantizmus, marasmus – marazmus.
2) Možná je pouze forma se s
ve slovech pravopisně nepočeštěných, např. laser [lejzr]
ve slovech s původní latinskou předponou dis‑, např. disharmonie, diskriminace, dislokovat, distribuce
ve slovech s původní řeckou předponou dys‑, např. dysfunkce, dysgrafie, dyslexie
v souladu se spisovnou výslovností např. ve slovech designovat, designovaný, deskripce, deskriptivní, deskriptor, despotický, destabilizace
ve shodě se spisovnou výslovností např. ve slovech konsekuce, konsekvence, konsenzus, konsolidace a ve slovech od nich odvozených.
Předpony s/se a z/ze
O pravopisu sloves a od nich odvozených slov začínajících na tyto předpony obvykle rozhoduje význam slov, nikoli jejich výslovnost.
Předpony s/se píšeme:
ve slovesech vyjadřujících směr pohybu shora dolů nebo z povrchu pryč, např. seskočit, shýbnout (se), smýt, skácet, shořet
ve slovesech, která vyjadřují směřování dohromady, např. sbírat, shrabat, svolat, skamarádit (se), scvrknout (se)
ve slovesech s významem malé nebo velké míry děje, např. skropit, schrupnout si, schodit (od chodit, nikoli hodit), scestovat
v ustálených případech, např. sdělit, stvořit, strpět, stěžovat si, sprovodit.
Takové významy předpony s- najdeme i v jiných slovních druzích, např. scestný, shyb, shoda, shluk, sbor.
Předpony z/ze píšeme:
v ostatních případech, zejména k vyjádření změny stavu a dokonaného děje, např. zpozorovat, zprovoznit, zpřeházet, zblednout, ztuhnout
u mnoha přejatých sloves, např. zaktualizovat, zkontrolovat, zkritizovat, zlikvidovat, zkombinovat
v ustálených případech, např. zhostit se, zkoumat, zkusit, zpovídat, zřídit.
Tyto předpony píšeme samozřejmě i ve slovech příbuzných, např. zkouška, zpěv, zpověď, zkoumavý.
Rozdílnou předponou u jednoho slovesa můžeme vytvořit dvě významově odlišná slovesa.
Příklady:
svolat schůzi x zvolat hurá
sjednat schůzku x zjednat pořádek
sbíhat z kopce x dezertéři zbíhají z armády
stěžovat si na špatné podmínky x ztěžovat někomu práci
shlédnout z rozhledny do krajiny x zhlédnout film.
Zdroje:
Havránek, B.; Jedlička, A.: Stručná mluvnice česká. Upravené vydání podle nových Pravidel českého pravopisu z r. 1993. Praha: Nakladatelství Fortuna, 2002.
Internetová jazyková příručka. https://prirucka.ujc.cas.cz/
Úvodní foto: Jelínek, J; Styblík, V. Čtení o českém jazyku. Praha: SPN 1971. Ilustrace Miloš Nesvadba.
