"Tak tady končím, budu asi někam do hotelu dělat ochranku. Slíbila mi to paní manažerka,“ chlubí se důchodce Fanouš Hovorka kolegovi Pavlovi. Ten přišel jako "střeďák“ podepsat služební knížku a mobilem nahlásit hlídačův nástup do služby.
"Tak to ti teda nezávidím. Budeš celou dobu stát, honit kurvy a hlídat, aby cikáni nerozkradli turistům zavazadla při příjezdu každého autobusu!“ Třeba to nebude tak zlé, utěšuje se Fanouš.
Poprvé v životě se hlásí budoucí strážce ve vestibulu mezinárodního hotelu. Jde si to jen tak na dvě hodiny omrknout. V malé kuchyňce sedí budoucí kolega. Podávají si ruce a hned si tykají. U stolku jsou jen dvě židle. Na stěně visí těžce počmáraný šichťák.
"Tady je velká fluktuace. To víš, agentura sem posílá pořád nové lidi. Někteří se tu ještě vůbec neukázali. Mladí chlapi jsou tu proto, že nemohli najít práci. Nabízejí jim čtyřicet korun čistého na hodinu a to je na uživení rodiny málo. Musí to nahánět hodinami. Tři sta hodin za měsíc, žádná míra. Na směně jsou tři lidé a to je velká spotřeba lidskýho materiálu. Kolikrát někdo nepřijde a tak tě volají na další šichtu. Ani se pořádně nevyspíš!“
"Tak to jsem teda padl do velkých sraček!“ honí se Fratíkovou hlavou. Oba pánové se vydávají na inspekční cestu po velkém vestibulu Procházejí volným krokem a kolega informuje:
"Musíš pořád chodit. Nikde se nesmíš opřít. Tady všude jsou instalovány kamery. Celou směnu se nesmíš opřít. Záznamy z kamer se vyhodnocují a byl by průšvih. Akorát tady vzadu je hluchý prostor a tak se tady opírám. Sednout si do klubovky je zakázáno, v noci se nesmí spát. Jsou tady samí cizinci. Pořádají se tady různé akce. Jseš tady sluha a tak se k tobě chovají.“
Cestou potkávají dva strážci několik pánů v legračních uniformách. Jsou to portýři. Ti chodí vítat každého příchozího na parkoviště a starají se také o jeho kufry. Vybírají také parkovné. Portýr také posílá po dvaadvacáté hodině ochranku výtahem do osmého patra. On má totiž kartu, která umožňuje použití výtahu. Ochranka se musí v každém poschodí postarat o dodržování nočního klidu. Musí projít každé dvě hodiny všechna patra a po schodech sejít do vestibulu.
"Prosímtě, to ses tady z toho ještě nezbláznil?“ táže se nováček.
"Víš, já jsem zedník. Mám problémy s klouby a žádám o invalidní důchod. Mám sedm dětí, invalidní manželku a jedno dítě je mentálně postižené. Potřebuju prachy!“
Do vestibulu přibíhá uřícená manažerka.
"To je dobře, že jste tady! Nedostavil se ten opilec Hanousek. Než někoho seženu, běžte do autoparku. Já tam za vámi pak přijdu!“
"Ale já můžu jen do devíti hodin. O půl desáté mi v noci odjíždí poslední vlak!“
"Nevadí, snad do té doby někoho seženu, nebo tam budu stát do ráda sama!“
A tak budoucí ochranka krouží po parkovišti před hotelem. Nikde není žádný přístřešek. Dovídá se, že ten, kdo má parkoviště, musí být celou noc venku za každého počasí. I zde si nesmí sednout, kamery jsou i tady. Žádný přístřešek. Hlídá se i v třeskutých mrazech. K tomu je určen služební kožíšek s logem ochranky na zádech. Strážce parkoviště vede zápisník, do kterého si napíše čísla všech přítomných aut a každé dvě hodiny jejich počet kontroluje. Čekatel se na své pouti dostal až před veliký nápis NEHLÍDANÉ PARKOVIŠTĚ! Před devátou večerní byl vystřídán upocenou manažerkou. Hanousek se nenašel.
Za dva dny se chýlí směna v prodejně ke zdárnému konci. Volá telefon. Hlásí se manažerka.
"Přijďte po šichtě do hotelu, mám službu a tak vám tady všechno vysvětlím a ukážu!“
Ve vestibulu je přivítán milým úsměvem. Manažerka je ve službě, má uniformu. "Paní Berousková, ta kurva Máňa má zakázaný přístup jeden měsíc! Včera tady lítala bosá a dělala ostudu!“ To hlásí paní recepční. Pak se obrací k budoucí ochrance.
"Sem chodí kurvy. No je to hotel, není to klášter. Musí se vždy přihlásit na recepci. Některé mají povolení a hosté si je berou na pokoj. Ty, co povolení nemají, ty musíte vytlačit ven! Také si musíte umět poradit s Romy. To víte. Lidský práva! Musíte je vytlačit s citem a nesmíte se nechat vyprovokovat. No vy máte postavu a výraz v obličeji. Vás poslechnou. Já se se s nima tady neseru!“
Frantíkovi padá brada. Proboha, kam jsem se to namontoval!
"A to se s nima mám rvát?“
"To po vás nikdo nechce, vy jste očko. Všechno hlásíte recepční a ta volá policii. S těmi Romy jsem to říkala jen proto, abyste nenarazil. Všechno je u nich rasová diskriminace. Co vám budu povídat, jste přece inteligentní člověk!“
"Tak to jsem byl tedy v té prodejně s drahými parfémy vlastně v ráji!“ říká si zklamaný důchodce.
Školící akce vede ven na parkoviště. Kupodivu je vlahý večer.
"Tady za tou klimatizací se hodně kradou auta. Tam u toho sporťáku abyste stál celou noc! V létě pospává v parku u Špiláku spousta bezdomovců a divných lidí s báglama. Ožerou se, píchají si drogy a pak chodí sem a kradou zrcátka a zkoušejí, jestli není otevřené nějaké auto. Proto musíte být pořád ve střehu. Budete mít u sebe mobil. Sto padesát šest je městská a sto padesát osm státní policie! Také musíte pozorovat bílou stěnu za rohem, aby na ní nečmárali sprejeři!“
Najednou manažerka odběhla. Německý turista odjíždí a marně shání portýra. Dává hlídači do rukou stvrzenku na třicet pět korun a padesátikorunu. Mávne rukou a odjede. Poctivec vyhledá portýra a dává mu stvrzenku i s penízem. Z nudy prochází školený kolem zaparkovaných aut. Sahá na kliky. Jedno auto s rakouskou poznávací značkou je otevřené! Hlídač běží za portýrem, kterého před chvíli obdaroval patnácti korunami. Portýr sděluje udivenému nováčkovi.
"Jestli nemá za okýnkem žlutou kartu, tak tady nebydlí!“
Volně přeloženo, auto nebydlícího je možno klidně vykrást!
Celou záležitost hlásí budoucí ochranka v recepci. Čeká pak u otevřeného auta na zapomnětlivého hosta.Manažerka se vrátila
Zapaluje si cigaretu. Stojí bokem, aby na ni nesměřovala kamera. Fanouš se ošívá.
"Paní manažerko, já jsem pro vás dělal první, poslední. Vím, že jako důchodce musím brát to, co se naskytne. Ale tohle jsem si nezasloužil. Stát na parkovišti celou noc, nemít kam schovat hlavu a dvanáct hodin hlídat a odhánět darebáky, to já nemám zapotřebí!“
"Ale pane Hovorko, já jsem vám každý měsíc vymohla odměnu a to se normálně nestává,“ oponuje vedoucí. Rozcházejí se ve zlém. Fanouš však věří, že jeho vzpoura nebude brána vážně. V dnešní těžké době vás prostě vyhodí a hotovo. Jediná silná zbraň vzpurného důchodce je láce jeho pracovní síly!
V prodejně s drahými parfémy se schyluje k loučení. Paní vedoucí opět pobíhá s mobilem na uchu. Jenom děvčat je v prodejně nějak méně. Jarmilka bude končit, některá děvčata půjdou na sesterské prodejny. Nový majitel jich koupil pět!
Přišel ten slavný den, čeká nás rozloučení. Fanouš je od rána jaksi mimo. Za tu dobu si zvyknul na prostředí, sžil se s prodavačkami, zná své štamgasty. Přizpůsobil se prostředí, stání mu nevadí, ve službě se královsky baví.
Konec. Finíto!
Bere bundu a tašku. "Tak holky někdy nashledanou!“
Najednou mu dojde, že se musí rozloučit s paní vedoucí. Vrací se do ponorkového kutlochu. Vedoucí už stojí mezi dveřmi a měří odcházejícího vlahým pohledem. Podává mu ruku.
"Paní vedoucí, loučím se s vámi slovy hymny Sokolů. Až nebudeš moci, sokola zavolej!“
"No já jsem už zavolala. Pravděpodobně se k nám ještě vrátíte!“ triumfuje paní vedoucí.
Jak krásné slovo "pravděpodobně“ dodává naději. Naděje ale přece umírá naposledy.
Vyjasnilo se i ze strany manažerky.
"Tady nebudete, když se vám tady nelíbí,“ sděluje důchodci. "Pozítří nastoupíte jako vrátný v jiném pětihvězdičkovém hotelu!“
"No vida, přece jenom jsem byl asi dobrá stráž!“
Tato vzpruha dodala Fanoušovi nových sil. Žádný železný šrot, přece jenom je šedesátiletý důchodce ještě někomu potřebný!
