„Co jsem to zase provedla? Zasloužím trest.“
Tato slova nedávno zazněla v jedné kanceláři.
„Co se stalo?“ vyděsila se kolegyně.
„Co je?“ reagovala další.
„No podívejte, co jsem udělala. Hrůza. Jsem úplně nemožná,“ vysvětlila jejich spolupracovnice a ukázala jim prázdný obal od čokolády. Šlo o poměrně malou sladkost.
„No bože, tak sis dala čokoládu, no a co?“
„No ale to je strašné.“
Tahle debata není nijak výjimečná. Pro mnoho lidí představuje pozření bonbónu něco jako smrtelný hřích a jsou schopni se jím trápit tak, až získají pocit, že jsou nesvéprávní slaboši, kteří si nezaslouží nic než všeobecné odsouzení.
„Stejně jako v náboženství i v jídle nyní existuje takzvaný hřích a takzvané dobro. Dělíme nesprávně potraviny na jedy a superpotraviny. Chroničtí dieátři možná právě teď drží tu nej nej dietu ze stovek diet, kterou jim vnutila média či hubnoucí guru,“ popisuje výstižně současný stav Iva Málková, zakladatelka společnosti STOB, jedna z nejuznávanějších českých odbornic za hubnutí a zdravý životní styl. A pokračuje: „Po nějaké době zjistí, že není k žití jíst syrovou stravu, když preferují teplé pokrmy nebo držet ketodietu, když milují čerstvé pečivo, zanechají toho a vůbec se nekontrolují, takže kila jdou nahoru až do doby, než se pustí do další diety.“
Ano, v těchto slovech se pozná hodně lidí. Nejrůznější diety a výživové směry ovládají životy čím dál více osob a všeobecně jsou považovány za naprosto normální. Divné naopak je, když člověk není schopen říct, jak se stravuje. Kdo to neumí popsat, je nyní v očích mnoha lidí přímo podezřelý.
„A co ty? Jak jíš?“ ptá se jedna kamarádka druhé.
„No jak to myslíš?“
„No jak se stravuješ?“
„Nevím. Normálně. Nevím, co odpovědět?“
„Chci se tě pozvat k nám na chatu, tak se ptám, co jíš a co nejíš?“
„Jím všechno.“
„Fakt? A jak se ten výživový směr jmenuje?“
Ano, někdo toto vypráví jako anekdotu, ale on je to spíše smutný příklad toho, jak lidé v posledních letech přistupují ke svému stravování. Spojují ho s různými trendy, směry, dietami a zapomínají, že je možné jíst i takzvaně normálně. Tedy střídmě, rozlišit, kdy máme hlad a kdy jen chuť, občas si dopřát něco dobrého, byť to třeba není zdravé a místo toho, abychom se tím pak trápili, se jít projít nebo si zaběhat.
Jsou lidé, kteří během života vystřídali i dvacet různých diet a stále věří, že jim nějaký směr pomůže shodit nadbytečná kila. Diví se, že se to stále ještě nepodařilo.
Jsou však i lidé, kteří se časem desítkami diet propracují k poznání, že jedinou cestou, jak shodit, postavu si udržet a navíc se netrápit, je takzvané všímavé jedení. Někdo ho označuje jako trend, někdo naopak říká, že jde o přirozený způsob stravování a vůbec by se v souvislosti s tím slova jako trend, směr či móda používat neměly.
„Představme si pod tímto pojmem, že prožíváme potěšení z jídla, plně se na ně soustředíme a vnímáme jeho kvalitu. Všímavé jedení vytváří psychologickou bariéru vůči přejídání se tím, že si všímáme signálů z těla jako jsou hlad, nasycenost, plnost a spokojenost. Soustředění pozornosti pouze na jídlo, tedy všímavé jedení, vytváří zdravý vztah k jídlu. Potravinu nebo součást pokrmu vnímáme všemi smysly, uvědomujeme si jeho tvar, barvu, vůni, chuť, zvuk, křupavost. Konzumace je v daný okamžik naší jedinou činností,“ vysvětluje Iva Málková. Zní to krásně. Vlastně to spíše připomíná reklamu na nějaký gurmánský zážitek než na hubnutí.
A právě v tom je kouzlo všímavého jedení. Že má v člověku vyvolávat radost, klid, pocit pohody. Ne stres a pocity selhání, jak se to stává u většiny přesně naorganizovaných nedodržených diet.
