Piniová šiška je prý jedním z nejtajemnějších znaků nalezených ve starověkém a moderním umění i architektuře. Údajně tato borová šiška znázorňuje nejvyšší možný stupeň duchovního osvícení. Psala jsem o ní v podstatě už ve svém článku Podivný středomořský symbol jako o určité záhadě –v Řecku ji měli téměř všude, barevné skleněné za výkladními skříněmi, ale hlavně třeba tesané z kamene na vratech vil. A když jsem se ptala místních, proč, krčili rameny a označili ji za pouhou ozdobu, kterou tam dávají v podstatě ze zvyku.
Později jsem se upamatovala, že kdysi před léty kdesi v Řecku jsem zastihla starou paní sbírající semínka těchto šišek pod nádhernou pinií. Jedla je z dlaně, a když viděla můj zvědavý pohled, dala mi hrst těchto semínek k ochutnání. Tato semínka jsou zdraví prospěšná, a tak neprohloupíte, když si je dnes koupíte, abyste nemuseli cestovat do ciziny a hledat pod příslušnými piniemi.
Piniová šiška se objevuje na zobrazeních nejstarších civilizací, které dosud známe. A tak ji můžeme vidět například už na obrazech a různých fragmentech a stélách starých Sumerů, Asyřanů a Babyloňanů, odkud ji přejaly postupem doby další civilizace. Je údajně tajným symbolem zakrnělé části mozku - šišinky mozkové, epifýzy. Prý představuje tzv. třetí oko, které všichni máme. Měla otevírat bránu k jiným světům, byla také symbolem života a plodnosti.
Starodávní králové Sumeru či Babylonu jsou znázorňováni s onou šiškou v napřažené ruce, zřejmě, aby bylo na první pohled jasné, že oni jsou ti osvícení. V druhé ruce drží obvykle podivnou „kabelku“ a na ruce, případně na obou, mají jakési hodinky ve tvaru květu. Ta kabelka mi jako správné zvědavé a zvídavé ženské málem nedala spát – proč nosil král kabelku skoro dámskou, či to byl jakýsi kufřík, copak v něm bylo tak důležitého ? Klíče od paláce a svačina asi těžko. Muselo to být něco mnohem důležitějšího.
Přečetla jsem velice zajímavé knihy o jedné z prvních velkých civilizací objevených v podstatě teprve nedávno – např. knihu Na počátku byl Sumer našeho Vojtěcha Zamarovského, knihy Zecharia Sitchina i ty, které předkládají archeologové a které jsou dnes k dispozici díky novým objevům. Vyšlo mi, že tam ti králové zřejmě nosili tzv.„tabulky osudů“, které měly mimořádný význam a byly určeny pouze do rukou „povolaných a osvícených“. Tabulkami osudů byly myšleny dráhy jednotlivých nebeských těles, jejich postavení ve vesmíru. K čemu to asi potřebovali…bylo toho víc. Podle hvězd a jejich postavení určovali totiž ledascos.
Studovala jsem na vlastní oči zevrubně obrazy, reliéfy a stély v pařížském Louvru i všechny ostatní obrázky z vykopávek, co jsou kde k dispozici. Ale co měly znamenat ty „hodinky“ na rukou panovníků ? Podle mne to rozhodně nebyla jen ozdoba. Vypadaly totiž skoro jako nějaký kompas…
Jsme civilizace domýšlivá, přesvědčená ve své většině o tom, že ti před námi v dávnověku byli ještě primitivové. Ale ono to tak nebylo. Existuje už řada nalezených důkazů, že v lecčems už tenkrát byli daleko před námi. Vždyť my dnes nejsme schopni se svými stroji postavit to, co postavili dávní stavitelé, jen se dohadujeme, co všechno zvládl a vynalezl Archimédes a celá plejáda dalších. Objevujeme vesmír, který oni už měli dávno zmapovaný a zdá se, že toho o hvězdách věděli víc než teď my, byť už létáme do vesmíru.
Text babylónského eposu „Enúma eliš“, ve volném překladu „Když ještě nebyla nebesa“, který mne uchvátil, je toho důkazem.
Je výsledkem stoleté mravenčí práce četných odborníků - asyriologů z mnoha zemí Evropy i Ameriky. Epos byl celý na hliněných tabulkách v klínovém písmu a tabulky rozesety po celé bývalé Mezopotámii, takže není celý. Popisuje se zde přesně vznik jednotlivých planet, které krouží spolu s naší Zemí kolem Slunce.
Jak je možné, že věděli to, k čemu my dospěli v přeneseném slova smyslu „před chvilkou“ ?
Když nahoře nebesa nebyla pojmenována,
dole země jménem nebyla zvána,
tu prastarý Apsú, jejich zploditel,
a životodárná Tiámat, rodička veškerenstva,
své vody smísili dohromady.
Nevynořily se pastviny, rákosové houští nebylo vidět.
Když žádný bůh se ještě neobjevil,
jménem nebyl nazván, osud žádnému nebyl určen,
tu z jejich lůna bohové byli stvořeni.
1
Lachmu a Lachamu se objevili a jménem byli nazváni.
Dříve než vyrostli a stali se silnými,
Anšar a Kišar byli stvořeni, mocnější než oni…
Apsú – Slunce (Ten, jenž je od počátku),Lachmu a Lachamu – Mars a Venuše (Válka a Paní bitev), Anšar a Kišar– Saturn a Jupiter (Princ nejpřednější z nebes a nejpřednější z pevnin).
Životadárnou Tiámat byla myšlena veliká planeta, která stála na počátku zrození těch ostatních, včetně naší Země. Odkud věděli tohle ?
Prastaré sumerské eposy k úžasu všech zmiňují potopu tak, jak je popsána v bibli a podobných souvislostí objevili sumerologové celou řadu při luštění nalezených tabulek, a to včetně identických příběhů známých z bible. Což znamená, že všechny příběhy z bible mají svou předlohu v sumerských eposech a básních napsaných o víc než tisíc let dříve !
„Sumerská veleříše vzkvétala, ale její vládcové své síly postupem doby přecenili. Za každé vítězství nad jinými platili krví svých lidí, kteří jim byli oporou. Uprázdněná místa v armádě i správě byli nuceni obsazovat cizinci, zejména Akkady, takže Sumer se postupně „akkadizoval“. Znepřátelili si všechny sousedy a pro nedostatek historických zkušeností nakonec nadvláda Sumeru nad Mezopotámií navždy skončila. A navždy skončila i nezávislost Sumerů. Potom skončily i jejich dějiny. Marně naříkal poslední sumerský básník nad zkázou města Uru, marně velebil statečnost jeho obránců, Sumer už neměl sílu povstat k novému životu.“ Tolik ve své knize Vojtěch Zamarovský.
Rovněž akkadská říše se během času rozpadla. Dnešní poslední výsledky archeologů a badatelů naznačují, že se tam rapidně změnilo klima – kde se rozprostíraly kdysi úrodné pastviny, louky a všemu vládla zeleň (podobně jako v Egyptě), začala čím dál víc rozšiřovat své panství poušť. A nastal hladomor a zjevně úprk těch, kteří přežili. A tak zanikla i tato říše.
Někde se evidentně stala chyba. Že by šiška a nejvyšší osvícení přestalo fungovat ? Nebo ti osvícení byli zkrátka osvíceni nedostatečně, což se neustále přenáší v lidské historii dál a dál. Zkrátka lidé si neberou příklad z historie, zapomínají ji, a tak jsou odsouzeni k tomu, aby neustále opakovali tytéž chyby.
Pozn.: Potřebovali bychom už teď velice nutně značné množství šišek ! :-))
