Martine, čas je neúprosný a než se jeden naděje, už je zařazen do krabičky s označením „senior“. Mysl by chtěla, ale tělo začíná vypovídat poslušnost. Jak se s touto situací vyrovnáváte?
Inu, špatně. Asi jako každý. Alespoň si nedokážu představit člověka zvolna se brouzdajícího podzimem života, radostně jásajícího nad každým neduhem, který s sebou tento věk přináší. Nicméně máte pravdu, i má tělesná schránka již vykazuje známky opotřebení, s nimiž se chtě nechtě musím potýkat a přizpůsobovat jim svůj životní rytmus. Takže dělám, co můžu a co mi ještě mé tělo dovolí.
Začali jsme od konce, poskočme v čase nazpátek. Ve své písni Divoká jízda zpíváte:
Tak, až se vykloníš přes okraj hnízda,
pěkně se podívej, je-li kde přistát.
Jak jednou vyskočíš, čeká tě jízda divoká.
Poletíš jako pták nad mraky.
Poletíš jako šíp nebesy.
Poletíš a kdo ví za kým,
Kdo ví kam a za čím doletíš, doletíš…
Z učitele tělesné výchovy jste se ocitl v záři reflektorů. Které přívlastky byste jí dal?
Zcela jistě inspirující, přestože jistou dávku stresu tenhle muzikantský život také přirozeně nadělí. Nicméně takhle jsem to nejspíš chtěl. Proto jsem se celá léta věnoval souběžně s kantořinou i hudbě, poezii a malování. A ve světle těchto ambicí pak své učitelské angažmá vnímám jako takovou odbočku do slepého ramene své životní cesty. Přesto však k učitelské profesi chovám i nadále velkou úctu a respekt. Možná právě proto, že jsem si ji vyzkoušel na vlastní kůži.
Ze severočeského Litvínova jste se najednou, nebo postupně, dostal mezi známé tváře, na televizní obrazovky, hrál jste ve filmu, vydal několik cédéček. Zaznamenal jste při návratech domů změnu v postoji sousedů, kamarádů, přátel?
Možná ano. Je to zvláštní, ale od chvíle, kdy se mi podařilo umělecky překročit hranice domácího regionu, si mě do mého rodného Litvínova už skoro nikdy na žádný koncert nepozvali. A přitom jsem se za těch dvacet let se svou kytarou zatoulal snad do všech koutů té naší krásné zemičky. Nevím, možná v tom hraje roli určitá závist, anebo jsem jen takovým zosobněním rčení, že doma zkrátka nikdo není prorokem. Každopádně bych ale lhal, kdybych řekl, že mě to nemrzí.
Je veřejné známé, že Martin Maxa je vaše umělecké jméno. Kde má kořeny Ivan Varga?
Narodil jsem se v Mostě, ale po rodičích ve mně koluje z jedné poloviny moravská a z druhé slovenská krev. Maminka pochází ze statkářské rodiny z Topolan u Vyškova a tatínek se narodil na Slovensku v Opatovicích poblíž města Šahy takřka na hranicích s Maďarskem.
Vašemu životu je možné dát rovnítko se slovem „aktivní“. Souhlasíte? Vždyť kromě koncertování, skládání písní a textů také malujete. Je možné říci, že malování je největší vášeň? Čím si vlastně vyděláváte na živobytí?
Ano, v tomto smyslu mě nejspíš lze považovat za činorodého člověka. Věnuji se paralelně více činnostem najednou, a i když se říká, že člověk by neměl sedět na více židlích najednou, mně to vyhovuje a spatřuji v tom řadu výhod. Jednoduše, když dochází invence v jedné oblasti, přehodím na chvíli výhybku a takzvaně si přesednu. A takový ten pocit vyprázdnění, který občas přepadá každého tvůrčího člověka, vytěsním něčím, co mě naplňuje zas trochu jinak. A tak si na živobytí vydělávám střídavě hudbou, herectvím i malováním.
Kdosi kdysi prohlásil, že stáří začíná po uplynutí 59. roku lidského života. Z tohoto úhlu pohledu je možné šedesátku brát jako mladici stáří. Co děláte pro to, abyste předešel ztrátě soběstačnosti, která s postupujícím věkem jde ruku v ruce?
Snažím se udržovat ve formě. Takže se neustále všelijak fyzicky trýzním, čímž si nejen upevňuji kondici, ale zároveň se tímto způsobem doberu endorfinů, které mi pomáhají zahánět depky, ke kterým mám jako každý zplozenec znamení ryb sklony.
Pohyb, aktivita, vyvážená strava, psychická pohoda – potřebné aspekty ve stáří ale nebudeme rozebírat, o to se starají různá elektronická i tištěná média. Jak se udržujete ve fyzické i psychické kondici?
Jak říkám, svou tělesnou schránku všemožně fyzicky mučím. Pravidelně sportuji, cvičím, a v tomto smyslu si nic neodpustím. Stravuji se jen velmi střídmě a kulinářskému šílenství, které zachvátilo dnešní svět, prakticky vůbec nepodléhám. Nejsem ani nikterak materiálně založený a věcmi, které k životu nepotřebuji, se ani neobklopuji, tudíž se mi ani nikde nehromadí. Netíží mne dluhy, a mám tak čistý stůl. Jsem vlastně takovým novodobým asketou. Neříkám to proto, abych byl nějak zajímavý, ale proto, že je to prostě tak. Každopádně si takhle uchovávám nezaneřáděnou mysl, a to mi umožňuje v životě lépe oddělovat zrna od plev. A touhle celoživotní očistou snad i přispívám své psychické kondici.
Mnohým lidem ve stáří pomáhá kontakt s mladými. Naše společnost má za sebou třicet let v určitém rozpoložení. Někteří tvrdí, že současná mládež za nic nestojí, že jde o více než jednu ztracenou generaci. Řecký filosof Sokrates 469 let před naším letopočtem prohlásil: „Naše mládež miluje přepych. Nemá správné chování. Neuznává autority a nemá úctu před stářím. Děti odmlouvají rodičům, srkají při jídle a tyranizují své učitele.“ Jako kdyby nás pozoroval z nebe. Nebo se jeho slova na našince nehodí?
Myslím, že Sokrates by ještě přitvrdil, kdyby žil v naší době. Byl to ovšem nejspíš moudrý muž a jako takový by určitě pochopil, že dnešní mládež nemůže za tristní stav společnosti v naší takzvané vyspělé části světa, v němž jí byl naordinován ryze konzumní styl života s důrazem na výhradně materiální hodnoty. Narodili se do tohoto světa a tuhle závislost si už neuvědomují. Ani to, že jejich životy plynou z větší části kdesi ve virtuálním světě na sociálních sítích, a v těch svých skutečných životech jsou stále osamělejší. Neuvědomují si, že tohle nově nastolující společenské uspořádání stále více a více připomíná jakési novodobé otroctví. Prostě už se do toho všeho narodili a necítí, jak se jim kolem životů pomalu utahují šrouby. Co bychom po nich vlastně za těchto okolností měli chtít? Upřímně, jejich budoucnost jim vůbec nezávidím.
Odborníci tvrdí, že starý člověk po mladších lidech nechce peníze, majetek, opulentní obědy, bohatou knihovnu, luxusní zařízení. To jsou věci, bez kterých se objede. Starý člověk chce, aby mu blízcí věnovali trochu času. Pomineme-li váš velmi kladný vztah k vlastním rodičům, najdete si cestu mezi seniory?
Ano, například nedávno jsem hrál v domově důchodců v Kladně. Těmhle recitálům pro seniory se věnuji už hezkých pár let. A musím říct, že tyhle koncerty mi přinášejí obrovské uspokojení. Publikum v domovech důchodců je jedním slovem úžasné. Vlastně ani nevím, zda si na těchto vystoupeních nedobíjím baterky víc než naši senioři.
Populární osobnosti píší kuchařky nebo paměti svého života. Vy píšete texty k vlastním melodiím.
Nejspíš jsi na tom jako já.
Nebudeš nejspíš jinačí.
Jednou se k tobě štěstí zná,
jindy ti smůla zatančí – hovoří se v textu písničky Vím o tom svý. Recepty asi nesbíráte, ale co povídání o tom, co život dal a vzal?
Život zkrátka plyne. Se vším, co v něm získáš, zároveň něco ztratíš. Platí to ale zaplaťpánbůh i naopak. Každá ztráta ti zároveň něco může přinést. Takhle se snažím vnímat i svůj život, když bilancuji všechny své životní karamboly a trable. A i když mám někdy pocit, že jich je víc než hvězd na nebi, věřím, že zítra se probudím do lepšího dne. A napsat paměti? O tom neuvažuji.
„Smysly můžou slábnout, a slábnou. Ale jeden smysl může léty sílit a růst: smysl pro humor.“ To je názor Miroslava Horníčka. Máte někdy pocit, že právě smysl pro humor, nikoliv vykládání vtipů, se z našeho života vytrácí?
Myslím, že Miroslav Horníček by na tom v dnešní době byl ještě o mnoho hůř než zmiňovaný Sokrates a že po shlédnutí některých současných českých komedií by nejspíš raději dobrovolně spáchal sebevraždu. Časy vytříbeného humoru, jehož byl představitelem, jsou už nenávratně ty tam. Vycizelované dialogy vytěsnily bezduché fráze, brilantní herce vystřídaly figury zašumlaně (nezřetelná výslovnost, pozn. JV) odříkávající přiblblé repliky, pointu nahradilo sprosté výrazivo a režijní práce více než cokoliv jiného připomíná natáčení domácí grilovačky. Ale i tohle přinesl dnešní konzumní svět. Proč by se něco dělalo dobře, když to lidem takhle stačí.
„Až jednou zubatá vstoupí sem do dveří,
Jen co mi oznámí: "Přicházím pro tebe"
Lehnu si do mraků jako spáč do peřin
Mám to tu v podkroví jen krůček do nebe.“
Verše z písně Desáté patro vybízejí k zamyšlení. Nad čím, to nechme na čtenářích. O čem jste přemýšlel při psaní tohoto textu?
Kdysi jsem žil několik let v suterénním bytě. Takže vlastně ve sklepě. A pak jsem se na nějaký čas přestěhoval do podkrovní garsonky v desátém patře, kam občas zatékalo, skrze okna profukovalo, ale cítil jsem se tam dobře. Zejména ve chvílích, kdy jsem si nad ránem nad okenní římsou vychutnával cigaretu a připadal si tak nějak povzneseně. Jednoduše jsem cítil, že jsem tomu pánovi na nebesích o dost blíž než v tom suterénu. O celých deset pater. A tahle myšlenka, ta už je vlastně sama o sobě poezií.
Čas nepřemýšlí o vteřinách
všechny spláchne bez milosti i ta,
která právě teď začíná
je už vlastně jen minulostí – zazní v písni Noc kouzel zbavená. Čas je to, po čem člověk ve stáří nejvíce touží. Kolik času má každý z nás na světě vyměřen, nikdo neví. Jste seniorské nemluvně. Přesto, měl byste povzbuzení pro každého, kdo prožívá podzim svého života?
Nevím, ve svých písničkách se vždy úzkostlivě vyhýbám tomu, abych mentoroval, či někoho poučoval. Nechávám vše na posluchači, aby si do mých příběhů dosadil sám sebe a aby sám tak trochu pocítil onen dotek múzy. Nejsou to písničky pro každého, jen pro ty, kteří o to stojí. Pro ty, kteří se dokážou na chvíli zastavit, zamyslet se, objevit pointu, která je kdesi pod povrchem veršů. Takoví mou radu nepotřebují a se svým zbývajícím časem nejspíš naloží dobře i bez mého povzbuzení. Přesto bych si dovolil připomenout slova z písně Zlatá nit: Báječný svět, nádherný svět, krám plný kouzel a zázraků. A popřát, ať je nám všem na tomto světě příjemně.
-------
„Jsem jednoznačně proti stárnutí, pokud můžete, vyhněte se mu. S léty žádné zmoudření nepřichází. Člověk se pomalu ale jistě rozpadá. Někdo se snaží tu rezavějící karoserii za každou cenu nějak pěkně nalakovat, ale je to pošetilé,“ prohlásil Woody Allen.
