Kdysi jsem pracovala v laboratoři, která měla před okny velkou terasu a nad ní všelijaké věžičky. Byla to stará vila nějakého boháče, který chtěl mít zámek. V těch zmiňovaných věžičkách hnízdili vrabčáci a sbírali si materiál na stavbu svých hnízd co nejblíže, třeba u popelnic. Našli tam nějaké útržky fáčoviny a dali si ji do hnízda.
Bohužel, bylo horké léto a stříšky byly natřeny dehtem a ten na slunci tál. Tak se stalo, že mladí vrabčáci si zamotali drápky do nití a přilepili se do dehtu. Dívali jsme se právě, když je matka vyváděla z hnízda. S takto "upravenýma" nohama nemohli vzlétnout. Přistáli hned na naší terase. Matka je křikem volala, ale odletěli nakonec jen dva silnější.
Ten poslední na tom byl nejhůř a nešlo mu to. Tak jsme se s kolegyní pustily do práce: nejprve mládě opatrně chytily, což nebylo jednoduché, protože křičelo ono i jeho matka, která kolem nás zběsile lítala, aby ho chránila. Nakonec se nám to povedlo, vzaly jsme mládě do laboratoře, zjistily stav jeho nožiček a nejprve jsme musely dehet pomocí benzínu odstranit, pak mu odmotat nitě z drápků, nakonec odnést na terasu a čekat, jak to dopadne. Začalo poskakovat a volat mámu, která za okamžik přiletěla a odletěla s ním pryč. Měly jsme radost, že jsme je zachránily.