Články nás íčkařů většinou nejsou seriál. Jinými slovy, jen velmi sporadicky text navazuje na některý předchozí. Moje vzpomínka mi vytanula na mysli po přečtení tohoto příspěvku: https://www.i60.cz/clanek/detail/29317/literarni-koutek-c-1
Na začátku 90. let jsem musela změnit zaměstnání. Můj pracovní nástroj, hlasivky, začal vypovídat službu. Jenže, čím se dál živit? Odborně vzdělaná jsem v oblasti, kde se kvůli jednomu odcházejícímu orgánu nemohu déle pohybovat, pro to další, co umím, nemám papír s razítkem.
Nad inzeráty jsem smutnila a vyřazovala nabídky na řidičku tramvaje, topenářku, elektrikářku. Na úklid tehdy nikdo nikoho nehledal, prodavačka by se mi líbila (o prázdninách na střední škole jsem jako brigádnice prodávala boty), ale tady a teď po mně chtěli výuční list. Tak zase nic. Do oka mi padl inzerát, že okresní noviny hledají redaktora pro oblast, kde jsem tehdy žila. Zřejmě měli katastrofální nedostatek zájemců, protože mě přijali i bez patřičného vzdělání.
V redakci jsem vyfasovala stůl a rozhrkaný psací stroj Consul, na jehož některých klapkách už nebyla písmena čitelná. "Klidně si je tam nějak napište, dělají to všichni," povzbudil mě šéfredaktor. Díky nepovinnému předmětu základy administrativy jsem se na střední škole naučila psát na stroji poslepu. Tedy, teď je to moje první výhoda a první problém vyřešen. Čekala jsem, kdy na mě vyskočí další. Nedal na sebe dlouho čekat.
Moje první novinová zpráva se týkala organizace Technické služby v našem městě. O konkrétní události jsem si pohovořila s ředitelem, pečlivě zapsala všechno možné do nového sešitu, pak zpracovávala, přepisovala, opravovala, upravovala, až jsem se dohrabala ke kýženému výsledku. Dle mého názoru výbornému výsledku. Jak bylo v redakci zvykem, text jsem naťukala se třemi kopiemi, přes kopírák, a předala šéfovi. S nezbytnou cigaretou v levé ruce a pokrovým obličejem vzal papír do ruky a přečetl. Pak se na mě podíval, potáhl z cigarety a pronesl větu, která zásadním způsobem ovlivnila nejen moji novinářskou existenci: "Paní kolegyně, takovou sračku jsem už hodně dlouho nečetl. Potřebuji novinářskou zprávu, ne vyprávění žáka sedmé třídy. To musíte přepsat," a s klidem Angličana mi papír vrátil a odkráčel do své zakouřené kanceláře. A bylo vymalováno!
Tiskové zprávy jsem se psát naučila. Dokonce jednou, když byla většina redaktorů nemocná a my jsme měli velmi málo námětů, na titulní stránce pondělního vydání vyšla jen jedna zpráva podepsaná někým jiným. Pod ostatními byla uvedena moje zkratka -var-.
Svého tehdejšího nadřízeného beru jako jednoho z nejlepších šéfů, se kterými jsem se kdy ve svém pracovním životě potkala. Přiblížil mi novinařinu, a přestože jsem u ní nezůstala, jeho rady mi pomáhají a budou pomáhat do konce života. A i když ze mě nebude novodobý Egon Ervín Kisch, stejně si budu psát to či ono, skutečné příběhy i vymyšlené. A proč? Protože nikdo mě k této aktivitě nenutí, můj mozek tak odolává odumírání, které s sebou naskakující roky přinášejí. A také proto, že mě to těší.
Můj bývalý šéf už asi nežije, přesto mu virtuálně posílám pozdrav: "Šéfe, říkal jste, že by ze mě něco velkého mohlo být, já vás doplnila - pokud mě něco malého nesežere. Nestalo se to ani ono. A víte, kterou vaši radu používám nejčastěji? No přece, že každá mince má dvě strany!"
(Omlouvám se za uvedení vulgarit. Převedení do slušné řeči by nevystihlo situaci.)
