Putování Tichomořím v roce 1995, díl 9:  Bora Bora a Tahiti
FOTO: autorka

Putování Tichomořím v roce 1995, díl 9: Bora Bora a Tahiti

10. 11. 2021

Na stěně v bytě nám dodnes visí kopie obrazu francouzského malíře Paula Gauguina “Tahiťanky”, který měl manžel ve svém dětském pokoji v malé vesničce na Vysočině. Při pohledu na tento obraz snil o cestě na Tahiti. V té době se zdálo, že je to naprostá utopie.

Nebyla. 22.listopadu 1995 ve 2:30 ráno jsme přistáli na letišti v Papeete na ostrově Tahiti. Místo Tahiťanek z Gauginova obrazu ovšem vidíme po zuby ozbrojené francouzské vojáky, kteří se samopaly střeží letiště. Ostatně ani tahitské ženy nevypadají tak, jak si je možná čtenáři dobrodružných románů o mořeplavcích mohou představovat. Ve skutečnosti se mladé Tahiťanky většinou pyšní kyprými postavami.

Tahiti je francouzské zámořské území a po sérii jaderných výbuchů na atolu Mururoa zde v době naší cesty sílilo hnutí za nezávislost. Papeete je hlavním městem celé Francouzské Polynésie, která zahrnuje Společenské ostrovy (Tahiti, Morea, Huahine, Raiatea – Tahaa, Maupiti a Teriaroa), Markézy, Tuamotu, Gambier a Australes.

Hned v 6:00 odlétáme malým letadélkem společnosti Air Tahiti na ostrov Bora Bora. Let trvá 45 minut a přelétáváme ostrovy Huahine, Raiatea a Tahaa. Nakonec se objevuje samotná Bora Bora a její dominanta – hora Otemanu vysoká 727 metrů. Bora Bora je jedinečná svojí geografickou skladbou. Jedná se o vulkanický hornatý ostrov obklopený korálovým útesem s jediným vstupem. Má velmi členité pobřeží plné zátok. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že má dvě laguny (vnitřní a vnější) oddělené malými ostrůvky, kterým se říká “motu”. Vnější laguna je chráněna korálovým útesem, na kterém se tříští obrovské vlny Tichého oceánu. V závislosti na hloubce vody hrají obě laguny všemi odstíny modré a zelené barvy.

Z letiště na ostrůvku Mute nás motorová loď převeze do “hlavní vesnice” Bora Bora s názvem Vaitape, kde na nás čeká “truck”, což je jakýsi kříženec autobusu a kamionu. Odveze nás do hotelu Beach Club Bora Bora. Ubytování je naprostý šok. Domnívali jsme se, že nás cena 18 000 pacifických franků (téměř 5000 korun za noc), která byla mnohonásobně vyšší než jakýkoli jiný hotel na této cestě, opravňuje ke slušnému ubytování, ale realita je zcela odlišná. Pokoj je sice dobře umístěn s výhledem na moře, avšak jeho vybavení je nuzné. Není zde telefon ani televize. Lednička nefunguje, nábytek je ubohý, vana otlučená, na podlaze chybí dlaždice a v pokoji není ani klimatizace, takže jsme okamžitě poštípáni od komárů. Daleko nejhorší ubytování na celé dvouměsíční cestě za daleko nejvyšší cenu. Byl to ale náš sen a sny se mají plnit! Bora Bora je jedinečná, a proto je ještě dražší než i tak drahá Francouzská Polynésie. Sousední hotel Sofitel nabízí pokoje za 600 dolarů za noc a Bora Bora Lagoon Resort za více než 20 000 korun za noc.

Půjčujeme si miniaturní auto a hned při prvním objetí ostrova (má stejný obvod jako Rarotonga čili 32 km) nacházíme ve Vaitape levnou restauraci. Jedí zde školáci a oběd i s nápojem vyjde na 75 korun čili na místní poměry je to naprosté terno. Kolem ostrova vede jediná asfaltovaná silnice a pronajatá auta jinam nesmí. Je lemována kokosovými palmami a každou chvíli se naskýtá nádherný pohled na tyrkysově, smaragdově nebo jinak skvostně zbarvenou lagunu, nad níž se tyčí majestátní hora Otemanu. Míjíme rovněž bělostný výstavný kostel. Všude panuje francouzsky ležérní nepořádek, pokud nechceme použít výraznější slovo. Na ostrově žije zhruba 5000 lidí, převážně Tahiťanů. Cítíme jejich určitou nedůvěru či dokonce zášť vůči cizincům (“popaa”). Nikdo nám přátelsky nemává ani nás nezdraví, pohledy jsou spíše nevraživé. Francouzi zde asi moc populární nejsou. Přes silnici nám přebíhají stromoví krabi, vyhnout se jim nedá, takže silnice je plná přejetých korýšů.

Na Bora Bora se jí dobře. Je to díky vlivu francouzské kuchyně. K snídani jsou k mání dokonce i “pain au chocolats”. Druhý den pobytu trávíme odpočinkem na jednom z ostrůvků “motu”. Dopraví nás tam motorový člun. Volíme klidné místo, kde jsme sami. Společnost nám dělají dva místní psi, se kterými se dělíme o naši vodu. Místo misky použijeme skořápku kokosového ořechu válející se na pláži. Psi jsou nám tak vděční, že s námi zůstanou celý den. “Náš” motu je plochý ostrůvek porostlý hustou zelenou vegetací. Na pláži rostou především kokosové palmy. V doprovodu psů se vydáváme na průzkum vnitrozemí ostrůvku. Ve skromných “fare” (domcích) zde žije několik tahitských rodin. Živí se pěstováním tara a jiných plodin a rybolovem. Patří jim i “naši” psi, o které se však nikterak nestarají. Tahiťané si pořizují štěnata, se kterými si hrají jako s plyšovými hračkami, a když zvířata dospějí, ponechají je svému osudu. Opuštění psi se údajně živí kokosovými ořechy! Rozhodně jsou ale dobře živení a přítulní, takže je spíše krmí turisté. Rovněž střed ostrůvku je porostlý kokosovými palmami. Tento strom byl do Polynésie přivezen z jihovýchodní Asie a stal se základem místní kultury. Dále ve vnitrozemí jsou močály zarostlé neprůchodným rákosím. Podaří se nám najít cestu používanou tahitskými rybáři. Po překonání močálu objevujeme plantáže nám neznámých bíle kvetoucích keřů. Naši psi honí volně se potulující slepice, které protestují hlasitým kdákáním. Je odtud nádherný výhled zpět na horu Otemanu na hlavním ostrově. Celková vzdálenost na protější břeh je asi 1 kilometr. Tento břeh, který je odvrácený od vnitřní laguny a otevřený směrem na volné moře za útesem, je zcela odlišný od klidné laguny, odkud jsme přišli. Je skalnatý a divoce rozeklaný. Rybáři zde roztahují velké sítě. Po návratu na náš prosluněný břeh si unavení psi vybrabou díru v písku, který je v hloubce vlhký a příjemně je chladí. Před návratem na hlavní ostrov je ještě oba vykoupeme. Jsou vděční za každé pohlazení a jdou s námi až ke člunu, který nás převeze do hotelu. Chvíli smutně hledí na mizející člun, ale potom se vydají hledat nové společníky. Večer velmi lámanou němčinou diskutujeme s manželským párem německých penzistů a nakonec jdeme do lidové restaurace Tiare Market, kde si dáme kachní prsíčka a “fricassé” z kuřete. Takto dobře se na této cestě jí pouze ve Francouzské Polynésii!

Ráno následujícího dne se vydáváme do vnitrozemí ostrova. Nemáme ve zvyku podnikat cesty organizovaně, ale v tomto případě nám nic jiného nezbývá, protože do vnitrozemí Bora Bora se jinak nelze dostat. Přijíždí mohutný džíp pro 8 lidí řízený mladým Francouzem. V Polynésii se sice nenarodil, ale chová se jako pravý Tahiťan, všem například tyká. Zpočátku jedeme po okružní silnici a náš řidič a průvodce v jedné osobě vykládá zajímavé věci o svém ostrově – za 800 000 let Bora Bora zmizí a zůstanou pouze okolní “motu” (ostrůvky) a útes. Podobný osud již postihl spoustu atolů v Polynésii (například nechvalně známý Mururoa) a skončí tak i všechny ostatní sopečné ostrovy v Tichomoří. Mezitím se však zrodí nové ostrovy. Stejně jako ostrovy, ovšem daleko rychleji, mizí i tradiční způsob života. Určité jeho prvky se sice zachovávají, ale masová turistika si vybírá svoji cenu. Občinové vlastnictví půdy, které je stále běžné na Samoe, na Bora Bora ani jinde ve Francouzské Polynésii již neexistuje. Půdu vlastní jednotlivci, kteří ale zesnulé členy rodiny i nadále pohřbívají před svými domky. V roce 1995 se nám zdálo, že tahitský jazyk je mimo nebezpečí, mluvili jím všichni a všude. Stačilo však 26 let a situace se radikálně změnila. Dnes panuje názor, že tahitština podlehne vlivu francouzského centralismu, přičemž v místním dialektu francouzštiny asi zůstanou některá tahitská slova. Zemědělství a rybolov má podružný význam – ekonomika stojí a padá s turisty. Uzavřením japonského hotelu Bora Bora Lagoon přišlo o práci 80 ostrovanů, když Japonsko po jaderném výbuchu na atolu Mururoa začalo bojkotovat všechno francouzské.  

Pravé dobrodružství začíná po odbočení z okružní silnice do vnitrozemí. Jedeme na pahorek vysoký 300 metrů. Svah je neuvěřitelně strmý a lesní cesta v hrozném stavu. Obří džíp si však za strašných otřesů poradí i s výmoly hlubokými až půl metru, loužemi plnými bahna a skalnatými úseky. Třikrát jsme museli zastavit a zkoušet projet opakovaně. Navíc jsme každou chvíli bičováni větvemi, protože džíp se prodírá hustým porostem tropické džungle. Mimo jiné zde rostou chlebovníky a strom “nono”, jehož plod je sice mírně jedovatý, ale stačí ho rozmáčknout a potřít si jeho šťávou štípanec od komára a okamžitě zmizí pocit svědění. Angličanka jedoucí s námi v džípu téměř zkolabovala, já jsem se držela poměrně statečně. Šílená jízda konečně končí, vystupujeme z džípu a po dvou minutách chůze jsme na vrcholku. Utrpení (a 1200 korun) za svezení však stálo za to. Vidíme vlastně celý ostrov Bora Bora s horou Otemanu zahalenou v oblacích i všechny “motu” v laguně hýřící všemi odstíny zelené a modré barvy. V našem zorném poli je i letiště postavené americkou armádou za druhé světové války. Byli to právě američtí vojáci, kteří po návratu domů vytvořili pověst o tomto zázračně krásném ostrově. Lze vidět i jediný otvor v útesu, kudy lze proplout do laguny. Celý pohled na obě strany je nádherný a předčí všechny fotografie. Po návratu na okružní silnici jsme se domnívali, že jedeme zpět do hotelu. Omyl! Netrvalo dlouho a řidič opět zahnul do prudkého kopce. Tentokrát je ale stoupání kratší a jedeme po betonových panelech. Na kopci je totiž televizní vysílač. Pohled odtud je ale neméně úchvatný. Sotva jsme skončili s fotografováním, spustil se prudký tropický liják. Natahujeme kapotu a jedeme do hotelu. Lije jako z konve a mladý Francouz řídí bez stěračů. Nedodali náhradní díly.

Francouzská ležérnost v kombinaci s bezstarostností Tahiťanů nevedla pouze k nedostatku náhradních dílů. V roce 1995 zde nic nefungovalo na sto procent a někdy vznikaly dost absurdní situace. V sobotu dopoledne se zavřela pošta i banka, takže nebylo možné koupit pacifické franky, přičemž některé restaurace a benzinové pumpy odmítaly přijmout francouzské franky. Většinou se jednalo o provozovny, jejichž majiteli byli Tahiťané nebo Tahiťanky. V době našeho pobytu se Francouzi oprávněně obávali ztráty této kolonie, o čemž svědčili po zuby ozbrojení francouzští vojáci hlídkující v nočních ulicích Papeete. Při jízdě setmělým městem po našem autě házely děti klacky a na letišti jsme viděli sklo z výloh rozbitých během demostrací za nezávislost Tahiti po prvním výbuchu francouzské atomové bomby na atolu Mururoa. Letos francouzský prezident Macron přislíbil vyplatit odškodnění Polynésanům, kteří byli poškozeni v důsledku jaderných pokusů. O nezávislosti Tahiti se dnes již moc nemluví, samostatné Tahiti by totiž ekonomicky hodně ztratilo. 

V den odletu dopoledne nesvítí slunce. Zjišťujeme, že Bora Bora ke svému lesku nutně potřebuje sluneční svit, jinak její krásy tolik nevyniknou. Místní autobus na podvozku náklaďáku nás odváží k přístavišti ve Vaitape a člun “vedette” na letiště ležící na jednom z “motu”. Neočekávaně začíná vyhlídkový let. Dlouho sledujeme mizející horu Otemanu. Zanedlouho však už přistáváme na ostrově Raiatea, který vidíme z letadla jako na dlani. Jedná se o jeden z ostrovů “dvojčat” – společně s Tahaa. Oba tyto ostrovy jsou hornaté, přičemž Tahaa je divočejší a Raiatea více zalidněná. Další mezipřistání je na ostrově Huahine porostlém hustou tropickou vegetací. Nakonec přelétáváme ostrov Moorea a přistáváme na letišti Faaa v hlavním městě Francouzské Polynésie – Papeete. Pronajímáme si malé auto, protože je to levnější než taxi do města a zpět. Začíná se stmívat, nicméně vidíme honosné vily bílých usedlíků, ale i slušně vypadající domky Tahiťanů. Sobotní večer ve městě je velmi rušný, jezdí zde spousta aut, a to dost divoce. Největší ruch je kolem přístavu a podél nábřeží, kde kotví osvícený pětistěžník Club Med 2, který dočasně vytváří dominantu Papeete. Rovněž centrum města je osvícené a živé, avšak “horečka sobotní noci” v Papeete se odehrává na nábřeží. Je zde neuvěřitelné množství restaurací v obytných přívěsech, které jsou naskládány jeden vedle druhého a nabízejí širokou škálu jídel všech možných kuchyní, mezi nimiž však přece jenom převažuje francouzská a čínská. Před touto cestou jsme nějakou dobu pracovně žili na jihu Francie a máme dojem, že jsme se tam vrátili. Papeete působí podobně jako malá městečka na Azurovém pobřeží. Zítra odlétáme z Tichomoří do Kalifornie, takže se chceme s Pacifikem důstojně rozloučit. Rozhodneme se to oslavit v restauraci hotelu Papeete Royal s působivou atmosférou vytvářenou koloniální dekorací. Schází se zde místní “smetánka”. Francouzští impresionisté by si tady přišli na své. Hosté jsou směsicí různých ras, kultur a jazyků. Poprvé vidíme skutečně krásné Polynésanky s dlouhými černými vlasy, které jsou doprovázeny bohatými “popaa” (bílými usedlíky) nebo úspěšnými Číňany. Nejsou to však jediné kombinace. Jsou zde i běloši s Číňankami a Polynésané s ženami různé barvy pleti. Pozorováním tohoto koloritu zapomínáme i na výbornou francouzskou kuchyni, překvapivě není ani tak drahá.    

Po tomto nevšedním zážitku se přesuneme na letiště a po krátkém spánku na nepříliš pohodlné lavičce v letištní hale ve 2:15 ráno odlétáme do Los Angeles. Bylo nám trochu smutno, ale v té době jsme netušili, že se do kouzelného Tichomoří ještě několikrát vrátíme.

Cestopisy Heleny Přibilové cestování
Hodnocení:
(4.9 b. / 8 h.)

Pro hodnocení se musíte přihlásit

Fotogalerie

Zpět na homepage

Nejste registrován/a? Zaregistrujte se zde.

Po přihlášení (registraci) uvidíte na tomto místě přehled Vašich aktivit na portále i60.cz, a to:

  • Váš nejnovější článek
  • Nejnovější komentáře k vašim článkům
  • Nové vzkazy od přátel
  • Nové žádosti o přátelství
Přihlásit se

JSTE TU POPRVÉ?
Přečtěte si, co všechno
portál i60 nabízí
.

Aktuální soutěže
Kvíz i60 - 46. týden

Co se děje na podzim v přírodě? Tak právě o tom je vědomostní kvíz tohoto týdne. Kolik tentokrát získáte bodů?