Jako úvodní fotografii jsem volila tuto ze svého archivu - je z jara roku 1934 v mé rodné vesničce Protivanov. A zde dobře všichni vidíte jak i v té době byl věk výhodou nebo snad nevýhodou?
Ta milá a usměvavá paní s kravičkami je moje budoucí babička z tatínkovy strany, která velmi brzy ovdověla. K obživě svých pěti dětí jí sloužily právě tyto dvě kravičky, o které se musela postarat i v den sváteční a vůbec jí to asi nevadilo.
Já ve svém věku už také delší čas používám brýle na čtení. A právě jejich ztráta mne na delší čas přímo odpojila od psaní a já přidávám vysvětlení.
Ještě občas provádím výzkum veřejného mínění. A naposledy to byl anonymní výzkum v rychlících na názory cestujících a jejich spokojenost. Muselo se to provádět na tablet větší velikosti. Poštou mi byl zaslán, moje vnoučátka mne naučila jak ho používat i s novým programem (to víte, že mi to trvalo).
A já tak projela v určené dny, určeném čase a rychlíku část úseku na trati Brno - Praha a zpět. Vždy hned na nástupišti jsem si vybírala nejdříve mladé a ochotné respondenty, kteří to se mnou rádi udělali. Když jsem si ze začátku nevěděla s něčím rady tak mi i klidně poradili.
Jeden den nám při velikém vichru spadl vysoký strom na koleje a poškodil lokomotivu. Zůstali jsme dvě hodiny na trati, než přijel další rychlík. Za pomoci hasičů, kteří nám vytvořili bezpečný "přechod", jsme byli evakuování do tohoto rychlíku. Nám starším obětavě pomáhali a já musím skutečně sama velice dobře hodnotit, jak se s takovou nenadálou situací dokázal obsluhující personál vlaku vyrovnat. Já z toho vytěžila to, že za tu nečekaně dlouhou dobu jsem našla čtyři respondenty, kteří výzkum se mnou rádi udělali. A byli mi dokonce velmi vděčni, že mohou dobře využít nečekané zdržení.
Na nádraží v Pardubicích jsem vysedla a koupila nějaké hezké perníčky vnoučátkům a musela zjistit jiný rychlík, kterým pojedu zpět. A to už byl trochu zádrhel. Rychlík, kterým jsem měla jet zpět mi pochopitelně ujel a já ve svém věku a trochu zmatku jsem někde položila brýle.
Jdu už cestou k rychlíku a jde starší paní se dvěmi těžkými taškami. Oslovuji ji s tím, že jí je pomohu nést. Jede mým směrem, tak mi přenechává tašku s oblečením. Říká, že cestuje od rána a to z Liberce až do Břeclavi - celkem čtyřikrát přesedá. Je velmi ráda za můj zájem a je také ihned ochotná odpovídat na moje otázky do tabletu. Jenže ve vlaku zjišťuji, že jsem pozbyla brýle, které zůstaly někde v Pardubicích.
Ptám se 77leté paní, jestli nemá náhodou brýle na čtení "hurá má" ihned mi je vytahuje a půjčuje.
V pohodě spolu děláme výzkum, mladíček naproti pak ochotně dá paní tašku i s brýlemi nahoru, aby bylo ve vlaku více místa. Chlapce také výzkum zaujal a já, protože už nemám brýle po ruce se ho ptám, jestli by mi nechtěl část vyplnit sám, že je to dobře nastaveno. Mám štěstí - on je tomu velmi rád, že se dobře zabaví ...
A já naslouchám milé paní, která mi vypráví svůj osud - nestěžuje si i když by snad mohla. Bere život s pokorou tak jak přichází.
A hned další den musím psát do firmy /mám doma jen první slabé brýle/, že už nemohu víc jet a přeposílám tablet zpět, který ihned budou používat další zájemci o dotazování.
A mne čeká vyšetření u hodné oční lékařky, cesty do optiky, zkoušení, úprava brýlí a trochu času, než si na silnější zvyknu a už zde na webu i60 vidím, že se podzimní soutěžení chýlí k závěru.
Jsem právě nachlazená, nemohu celkem nikam a tak ráda sedím už v těch nových brýlích zde u počítače a píši, jestli je věk výhodou právě dnes a pro mne?
Ztratila jsem brýle, vydělala si tak, tak nanejvýš třetinu jejich ceny, ale nezoufám - říkám si, třeba je objevil někdo potřebný - takže to byla dobrá charita.
V neděli po bohoslužbě ve farní kavárně vyprávím svým známým v mém věku, jak jsem dopadla po třech výzkumných výjezdech. Ale ony mne nelitují pro moje ztracené brýle, ale snad se trochu podivují i obdivují jak jsem měla pestrou náplň tří dnů. Ano, je to pravda. Oslovila jsem celkem jedenáct velmi ochotných respondentů různého věku, jenže oni mi neodpovidali jen na moje otázky. Velmi rádi se víc rozpovídali a svěřovali mi i svoje zajímavé životní osudy.
Já mám už dlouho věk kdy mne děti zdraví, ve vlaku pouští sednout - patřím do té rizikové skupiny. V noci, když nemohu spát tak si klidně čtu nebo se modlím a nikoho tím neruším. Žiji už téměř dvacet let sama.
A v těchto dušičkových dnech jsem chodila i víc sama na hřbitovy a často si v duchu říkala: "Všichni moji milí, kteří jste mne předešli už dřív na druhý břeh, jste byli ušetřeni mnohého trápení." Ale když tam jsem s vnoučátky tak si zase v duchu říkám: "Veliká škoda moji milí, že jste se jich nedočkali."
