“Po lockdownu jsme se na nahrávání desky strašně těšili, většinu materiálu jsme však neměli nazkoušenou, museli jsme ji tedy natáčet postupně. Na výsledku to však není znát," vysvětluje Vladimír Zatloukal (64), kytarista Hudba Praha Bandu. Album se tak tvořilo na dálku a ve studiu pak získalo finální podobu.
Naše povídání vzniklo v době, kdy nebyl jistý křest desky ani další koncerty plánované na nejbližší týdny a měsíce. “Obávám se, že zima bude pro živé hraní ztracená,” říká. Tykáme si, k bigbítu to patří, takže tykání zůstalo i v rozhovoru.
Pandemie covidu změnila spoustu věcí, které člověku připadaly ještě před dvěma lety jasné a samozřejmé. A to nejen v životě, ale třeba i kultuře. Jak to prožíváš?
Musím se každou chvíli hecovat, abych té depce z toho nepodlehl. Moje žena mi vypíná v televizi zprávy, protože ty mě vždycky dostanou. Nejde jen o covid, ale třeba i ekonomické věci nebo co se děje na bělorusko-polské hranici. Je to prostě šílený. Dostávám se z toho sportováním, čtením, posloucháním muziky a samozřejmě hlavně tím, že hraju na kytaru. Doufám, že se co nejvíc lidí co nejrychleji naočkuje. A pak už by se snad vláda na nějaká opatření vykašlala. Takhle to dál nejde, to se stát úplně zruinuje.
Hudba Praha Band, který si zakládal s dalšími členy bývalé Hudby Praha a Jasné Páky, teď vydává novou desku Barevný sny. Jak se vám ji podařilo dát v dnešní době dohromady?
Díky omezenému živému hraní jsme na ni měli relativně víc času, ale na druhou stranu jsme třeba společně nezkoušeli, nechtěli jsme se potkávat a riskovat. Tak jsme si věci hráli doma, u mě v kuchyni nebo u bráchy Bohouše v pokoji. Na koncertech jsme před tím hráli jen tři písničky, jinak jsme všechno připravovali nově. Výběr je celkem různorodý, barevný. Proto se taky deska jmenuje Barevný sny. Ale myslím, že to k sobě docela pasuje. Celkem je to něco přes čtyřicet minut, takže se to vešlo i na vinylové elpíčko.
Ve studiu jste se nakonec sešli?
Ani tam ne, dokonce nemáme k albu žádnou společnou fotku, protože jsme se v této sestavě všichni doteď ještě nesešli. Ve studiu jsme dávali album dohromady z věcí, které jsme nahráli předem. Úplně skvěle připravený byl náš bubeník Tomáš Stloukal, který si připravil bicí doma, podle nahrávek ode mě z kuchyně a z bráchova obýváku. Pak přišel do studia a napoprvé to celý střihnul. A pak už jsme to postupně nabalovali, zpěvy byly nakonec. Máme s bráchou Bohoušem úplně stejný hudební cítění a je to na té desce poznat. Strávili jsme spolu šest dní, deset hodin denně jsme natáčeli. Bylo to ve studiu Propast u Petra Jandy, ten se na nás přišel občas podívat, pokecal s námi, něco poslouchal. Zašli jsme také s ním a další legendou, baskytaristou Jirkou George Kozlem, na pivo do hospody Propast a bylo to super.
Vinylové desky sice přišly znovu do módy, ale jinak se doba hodně změnila. Nastoupily streamovací služby, nové technologie. Už není takový problém album natočit, ale dostat ho k lidem.
To je pravda, není to jednoduché. Musíme objíždět republiku a koncertovat, vydavatel počítá s tím, že nejvíc cédéček nebo elpíček prodáme právě při hraní. Pro nás je deska jakýmsi odpichem pro příští rok, chceme k ní vztáhnout naše koncerty. Věřím, že nám pomůže dostat se i na velké festivaly. Takže si hlavně přeju, aby se mohlo hrát. A doufám, že to s Barevnými sny nedopadne třeba jako svého času deska Luboše Pospíšila s názvem Třináctá komora, která je výborná, ale úplně zapadla.
Publikum stárne s vámi nebo na Hudbu Praha Band chodí i mladí?
Máme radost, že chodí i mladí. Já si pamatuju, jak se baskytarista Jan Ivan Wünsch, který už bohužel přes dvacet let není mezi námi, vždycky rozhlídl po sále po těch dětech v publiku a řekl: tak ještě tihle, až se dostanou k maturitě, a kašleme na to… Tak to máme pořád podobný.
Učíš mladé muzikanty hrát na kytaru. Když to srovnáte se svými začátky, mají to dnes jednodušší?
To se vůbec nedá srovnat. Jak co se týká vybavení, nástrojů, tak pokud jde o množství muziky, kterou si mohou kdykoliv stáhnout a poslouchat. Mladí, co ke mně chodí, jsou většinou patnáctiletí a starší. Spousta z nich poslouchá klasický rock. Mám ale i jednoho sedmiletého kluka, který jede v Metallice, ACDC a podobných věcech. Já jim ten rock cpu do hlavy. Takže žáky učím, co se líbí mně, a oni si pak s technickou zručností, kterou ode mě získají, můžou hrát věci, co se líbí jim.
Sleduješ dnešní mladou muzikantskou scénu?
Moc je nesleduju, ale dělám porotce v soutěži Skutečná liga. Letos ji teda zrušili, protože dvě z pěti finálových kapel nejsou očkované. Je to výborná soutěž, hrají v ní živě rockové kapely a má vysokou úroveň. Jsou tam skvělý kapely, které člověk potká při hraní, ale jinde je neslyšíš. Žádná z nich bohužel neprorazí do médií. Tam mainstream vítězí na celé čáře.
Jaký máš pocit z rockové muziky, z toho, kam se ubírá?
Myslím, že klasický rock jde pomalu na vedlejší kolej, motají se do něj všelijaký vlivy jiné muziky. Jsou možná pro někoho dobrý, novátorský, ale pro mě ne. Já jsem šílenej konzervativec, nemám to rád. Z míchání hudebních stylů a kultur má klasická rocková hudba podle mě akorát škodu. Umírá na úbytě. World music není můj šálek čaje.
Jasná páka odehrála svůj první koncert 18. listopadu 1981, tedy skoro přesně před čtyřiceti lety. V „osmdesátkách“ se z ní velmi rychle stala hrající legenda. Během tří let vystřelila na tehdejší alternativní scéně a stala se pojmem. Čím si zpětně vysvětluješ ten rychlý úspěch?
Prostě se tam sešli lidi, kterým to šlo dohromady, měli stejnou chemii. A takový Vláďa Albrecht, jeden ze zakládajících členů a frontman kapely, měl v sobě šílenej náboj. Ten lidi okamžitě chytil, dokázal je dostat na stejnou vlnu. Škoda, že z toho brzo vypadl. Je výtvarník a vlastně už hudbu nedělá od roku 1983. On měl nejdřív s námi přejít do Hudby Praha, ale měl nějaký zdravotní problémy a nechal toho.
Před necelými deseti lety jste se rozešli s Michalem Ambrožem a vznikly vlastně dvě nástupnické kapely Hudby Praha, tedy Hudba Praha Band a Michal Ambrož&Hudba Praha. Když se na to podíváš zpětně: udělal bys něco jinak?
Přiznám se, že jsem nad tím ani nepřemýšlel. Jsem rád, že to takhle dopadlo. Tak to zřejmě mělo být.
Myslíš, že se spolu ještě sejdete na jednom pódiu?
Je to možné. To nevylučuju.
Vladimír Zatloukal (* 1957) je přední český rockový kytarista. Narodil se v Praze, za svého života prošel řadou profesí - od typografa po vložkování komínů. Nicméně celý jeho život ho provází kytara. Byl členem skupin jako Garáž, Jasná Páka, Hudba Praha nebo Echt! Když se Hudba Praha v roce 2015 rozpadla, vznikly dvě nástupnické kapely. Byly to Hudba Praha Band, kterou Vladimír Zatloukal založil a kam přešla většina původních členů, a Michal Ambrož&Hudba Praha. Hudba Praha Band nyní vydává svou první desku Barevný sny, její křest je plánovaný na 17. prosince v pražském klubu Vagón.
