Vím, že je spousta lidí o Vánocích sama a nevidím v tom nic špatného, jen mě štve to, jak se o Vánocích pořád mluví, jak jsou spojovány s tím, že člověk musí být v okruhu rodiny a podobně. Ano, jsou to rodinné svátky, ale když jsem ovdověla, uvědomila jsem si, jak hodně zbytečných stresů si kvůli nim vytváříme. Manželův syn se mě nedávno opatrně zeptal, s kým budu o Vánocích. Odpověděla jsem, že sama, ať si nedělá starosti. Byl rozpačitý, nevěděl, co říct. S jeho ženou se úplně moc nemusíme, navíc oni každý rok tráví Vánoce s dětmi a přáteli na horách. Přece po nich nebudu chtít, ať mění zvyky a přijedou ke mně, do malého bytu na ostravském sídlišti. Co by tu dělali? Děcka by se nudila. A to sem mají jet na jeden, dva dny z Prahy? Nesmysl. Mně se s nimi na hory nechce. Přece se nenasáčkuju na chatu k jejich příbuzným jen proto, že jsem ovdověla a zvyk velí nebýt na Vánoce sama. Přece po nebudu po dospělém mužském požadovat, ať najednou tráví Vánoce s macechou, když jsme toto nikdy nepraktivoali.
Je mi šedesát devět let, manžel byl o rok starší. Brali jsme se, když mi bylo třicet, u obou šlo o druhé manželství. Manžel měl zmíněného jediného syna. Vycházela jsem s ním dobře, ale žil s mámou v jiném městě, tak jsme se vídali ne moc často. S manželem jsme děti neměli. Takže jsem vlastně úplně sama, sestra zemřela už dávno, měla autonehodu. Rodiče už taky nemám.
Počítala jsem s tím, že se to může stát, že jednou budu na světě sama. Když člověk nemá děti, rodinu, musí s tím počítat a nemůže pak fňukat. Nechci, aby moje vyprávění působilo jako fňukání, ale k sepsání pocitů mě přimělo to sílící předvánoční šílení. A tak trochu strach, jak konec roku zvládnu.
Manžel zemřel po krátké nemoci, vlastně jsem ráda, že se dlouho netrápil. Říkal mi, že je rád, že o něj nemusím pečovat, že by mi nechtěl zůstat na krku. Máme v okolí případ, kdy se žena už šestým rokem stará o nemohoucího muže a je smutné pozorovat, jak je unavená. Přesto si v poslední době říkám, že aspoň má proč bojovat, být silná. A třeba i zdobit byt, nakupovat dobroty. Má motivaci, chce udělat manželovi a rodině pěkné Vánoce, protože si říká, že třeba další rok už takové nebudou. Já motivaci nemám vůbec žádnou. Vlastně nevím, co chci. Jestli si nazdobit aspoň větvičku a pěkně si prostřít sama pro sebe, uvařit si sama pro sebe? Nebo předstírat, že Vánoce nejsou? Namazat si chleba máslem a zalézt s knížkou do postele? Vzít si prášek na spaní? Uvažovala jsem, že bych si zaplatila nějaký pobyt na horách, jenže v téhle covidové době by to beztak nakonec neklaplo a navíc se mi nechce vyhazovat peníze, protože mě začal drtit strach ze zvyšujících se cen energií.
Každý nový den jsem víc a víc unavená, bez nálady, mrzutá, podrážděná. Vybavuju si, jak jsme s manželem o Vánocích chodívali na procházky, měli jsme takový rituál, že jsme chodívali na jedno místo v Beskydech a nechávali tam v lese dobroty pro zvěř.
Nedávno mě tak přemohl smutek, že jsem si oblékla svetr po manželovi, celá se do něj zachumlala a brečela do rukávu.
Vlastně se mi nich zlého nestalo. Ve vyšším věku člověk musí počítat, že jednou může zůstat sám. Jsem zdravá, mám určité malé úspory, mám pěkný byt. Vdov jako já jsou spousty, mnohé jsou na tom hůř. Mají starosti s nevyvedenými dětmi, finanční problémy nebo bojují s vlastními nemocemi. Vím, nemám si na co stěžovat a celou dobu od smrti manžela neskuhrám.
Přesto se nadcházejících dnů bojím. Nevím proč, ale myslím si, že o Vánocích se ukáže, jestli jsem se vůbec s Petrovou ztrátou vyrovnala nebo to jen sama sobě předstírám. Bude to taková zkouška odvahy, vyrovnanosti, sebedůvěry.
Alena, 69 let, ovdověla v 68 letech. Napsáno pro neziskový portál vdovyvdovam.cz. (fotografie je ilustrační).
