V televizi se často objevují týrané ženy. Surovým manželem týraná žena se vymlouvá, že ty modráky má od pádu se schodů. Blbci, glorifikovaní v reklamách na pivo, činí jistě některým ženám život nesnesitelným. Do toho se náhle objeví jiná "týraná“ žena. Žaluje obrýleného úředníčka za sexuální harašení.
Výpravčí Lojzík Bernát si nebyl vědom tohoto nebezpečí. Ve své směně udržoval jistý rituál. Ŕíkával: "Děvčata, jsem na noční směně v budově sám. Na rozdíl od jiných pánů kolegů se nezamykám. Rozdělte se podle těch vašich kalendářů. Jakmile se v noci vykloním z okna a zavolám - služba, přiběhne ta, která je na řadě! Bude vymydlená a připravená splnit nezbytou povinnost k vedoucímu směny!“
Po celou dobu volal marně. Akorát jednou mu při pauze v plné tmě zakryla oči dvojice něžných ženských rukou. Žena po chvíli vyjekla a utekla. Bernát to pochopil. Vyměnil si směnu s mladším kolegou a ta něžnost ve tmě patřila jinému! Výpravčí Bernát uznal, že sex na pracoviště nepatří, ale jinak jsou jakékoliv milostné vztahy mezi dvěma zdravými lidmi zcela normální.
Lojzíkovi Bernátovi se přiblížil důchodový věk. Ještě si občas zaharaší. Povídá si: "Rychle musím odbýt harašení sexuální dříve, nežli se dostaví harašení mozkové a tudíž prosté.To už pak bude život k ničemu.
Lidé občas blbnou přízrakem konce světa. Čím by se jinak živili ti různí astrologové, vykladači karet a vizionáři? Jan Werich pravil: ",Nad blbostí lidskou nelze zvítězit. Musí se ale proti ní bojovat, protože jinak by zaplavila svět!“
A tak Lojzík jednou rozšířil fámu, že hodinu před zánikem civilizace bude tento fakt oznámen nebeským rozhlasem. Hromový hlas sdělí všemu tvorstvu ve všech světových jazycích novinu, že lidstvo má před sebou už jen jednu hodinu pobytu v tomto slzavém údolí. Bude to, jako když papež čte zdravice lidem, umístěným na náměstí Svatého Petra v Římě. A Ludvík dodává podrobnosti: "Holky, až se ozve ten hromový hlas, žádná mi neuniknete. Stanete se objektem mých chlípných vášní, bez ohledu na následky!“
"No já bych se ani moc nebránila, ale co když to bude jenom zkouška nebeského rozhlasu?“rozhrábla celou věc boubelka Maruna.
Jednou zavedl humorista Bernát rozhovor s přípravářkou Alenkou. "Až budu v důchodu, koupím si fotoaparát a pojedu do Luhačovic. Založím film, posadím se na lavičku a začnu pozorovat zamilované páry. Do deseti minut poznám, zdali jde o manželství prosté, nebo lázeňské. Pořídím něco fotografií. Za úplatek zjistím na patřičné recepci nacionále. Pak budou následovat dopisy s cenovkami za kompromitující fotografie a negativy. Doba je zlá. Já při svém způsobu života z důchodu těžko vyžiji! Za tím účelem si pořídím bílý oblek, červenou vázanku a klobouk Borsalíno.
"To ale budete pane výpravčí riskovat smrt. Vyděrači většinou neslavně končívají,“zdůrazňuje Alenka.
Na rozhovor po čase oba protagonisté zapomněli. Takových blbostí naplácal Lojzík Bernát za směnu celou hromadu. Rozhovor však ve druhé místnosti zaslechla hodná, ale jednoduchá skladnice přepravy Hedvika.
Hedvička odjela do lázní. Po návratu se jí Lojzík zeptal: "Tak kde jste byla a jaké to bylo?“ A skladnice se vyjádřila: "Byla jsem sama v Luhačovicích.“ Výpravčí se dále zajímá: "A co společenský ruch, šarmantní lázeňští šviháci v padnoucích oblecích? Společenské večírky by nebyly? Nedalo se ?“
Hedvička odvětila: "Ale dalo by se pane výpravčí, ale já už na to nejsem. Chodila jsem jenom s Máňou, spolubydlící. A taky jsem se bála. Napadlo mne, jestli také nečíhá někde za křovím nějaký potřebný důchodce s fotoaparátem!“
