Jedno starší povzdechnutí..
Zase další den, tak stejný, jako ty uplynulé. Z rádia zní "život je pro mě obnošená vesta", za oknem se schyluje k dešti a já se marně snažím najít nějakou jistotu, která mě udrží v tom prázdném bytě v použitelném stavu.
Květen, lásky čas! Polibek pod třešní! Láska kvete v každém věku a v každém okamžiku! Kdo tohle vymýšlí? Kdo pojmenoval pouhé chemické procesy tak vzletně a honosně? Kašlu na takové přemýšlení, k ničemu to nevede, jdu něco dělat. Je tady práce jak na kostele a já se pořád nemohu nějak dokopat k tomu, abych to dokončil. Když ono není pro koho. To se to velmi špatně dělá. Materiál by byl, vercajk také, ale to asi nestačí.
Teď mi p.Hegerová oznamuje, že má vanu plnou fialek a já přemýšlím, jestli bych ji nenásledoval, tedy do té vany. Ale když já ty fialky nemám a ty, co jsem měl v květináčích, nepřežily zimu. Je jich škoda, budu muset zasadit nové, nebo už raději ne? Mám rád květiny, ale občas na ně zapomínám a ony se na mě nezlobí. Jaký obrovský rozdíl od lidí.Ti mají plná ústa porozumění, lásky a bůhví čeho ještě a přitom tě okamžitě zašlapou do země, jen co se naskytne první příležitost. Ale květina to neudělá. Že by to bylo tím, že nemá rozum? Asi ano, čím méně rozumu, tím více lásky? Vždyť vůně je také chemický proces, tak se k té chemické lásce náramně hodí. Jenže na mě žádná taková reakce nefunguje, tak půjdu raději něco dělat.
Zase další den, tak stejný, jako ty uplynulé..