Nevím proč, ale většině lidí se pod slovem zrcadlo vybaví "okno do duše“, okno do vaší duše. Možná proto, že se do ní prý můžete podívat očima. Když se postavíme k zrcadlu, k tomu velkému „čemusi“, co vyrobil člověk, uvidíme tedy svou duši? Dosti o tom pochybuji, už jenom proto, že v tom případě by se hodně lidí nemohlo na sebe ani podívat, aby se nezalekli. A vzhledem k tomu, že zrcadlo je snad v každé domácnosti, zvláště obývá-li ji žena, je to v podstatě vyloučené.
Co je vlastně zrcadlo? Cosi uměle vyrobeného, co děsí postarší dámy, kdykoliv se na to podívají. Mladé slečny před ním zase dokáží vysedávat hodiny. Zrcadlo - něco, co každý z nás zná a snad občas i používá; něco, co nám nejspíš kdysi dávno mělo nahradit studánku či řeku, protože ty jsou dnes mnohdy natolik špinavé, že tam můžeme spatřit spoustu věcí, jen ne svou věrnou podobiznu. Něco, co je pokaždé jiné - zarámované, pomalované, čiré...
Zrcadla jsou prostě různá. Navíc jich je až moc, všude kam se podíváte. Kdyby tak bylo alespoň jedno kouzelné!
