Děkuji za vaše ohlasy a pozornost a omlouvám se těm, kdo toto vše perfektně ovládají. Účelem Koutků byla pouze pomoc, nikoli něco přikazovat a následně podle toho někoho hodnotit. Jak Věrčin jazykový, tak i tento můj Koutek literární, vznikly po dohodě s vedením redakce a já za to panu Raškovi velice děkuji, že mi to umožnil.
*
Román je rozsáhlý, prozaický literární žánr. Vesměs fiktivní, pokud nejde o autobiografii či román životopisný. Není možné určit nějaký jeho typicky rys nebo podat vyčerpávající definici tohoto žánru. Je mnohotvárný, proměnlivý, má různorodá témata, používá různorodé literární postupy, a můžeme dokonce konstatovat, že se neustále vyvíjí a utváří. Jen Wikipedie uvádí 43 různých druhů románu. S tím určitě nebudu čtenáře zatěžovat. Vynikajících světových i českých romanopisců je skutečně mnoho, a tak ani nebudu nějaké jméno uvádět. Budu se zde držet hlavně obecné románové formy a skladby.
Jak na to?
Napsat román je sice složitý úkol, ale na fabulaci celého příběhu máte relativně hodně prostoru. Na rozdíl od ostatních epických literárních žánrů – povídky či novely – bývá román velmi dlouhý. Záleží na druhu románu. Kratší bude např. román detektivní či určený mládeži, podstatně delší budou románové kroniky nebo vícesvazková díla.
Román klade velký důraz na psychologii hlavního hrdiny a jeho vývoj v průběhu děje. Od románu očekáváme komplikovanější děj než u zmíněných kratších žánrů, zpestření děje různými dějovými odbočkami a podstatně větší množství postav, událostí a jejich vzájemné vazby a prolínání. Proto by se do psaní románu měl pustit autor, který má už určité zkušenosti s psaním kratších žánrů a potřebnou stylistickou obratnost.
Co psát? Najít téma
Psaní románu je kreativní proces a nikdy nevíte, kdy vás může napadnout něco skvělého. Nápad, inspirace. Už v minulém Koutku, týkajícím se povídky, jsem doporučoval nosit s sebou nějaký papír a pero a zapisovat si všechny nápady, které se vám náhle v hlavě vynoří. Může to být kdekoli a hlavně nečekaně. Inspirovat vás může svět kolem vás, zajímavé momenty, lidé, jejich rozhovory, posezení v kavárně atd. Těžko vše specifikovat. Vše může sloužit jako nosný materiál vašeho příběhu.
Vytváříte fiktivní prozaické dílo, ale na základě životní reality, se kterou můžete pracovat, přetvářet ji i případně překračovat, tak, abyste čtenářům vašeho románu dali možnost najít ve vašem vymyšleném světě pravdu, lidskost a potřebnou dávku emocí. Uplatněte zde své životní zkušenosti.
Možná ve vašem podvědomí už dávno leží nějaké téma, které vás pronásleduje a nutí k přemýšlení, možná si pamatujete příběhy, které vám vyprávěli vaši rodiče, vzpomeňte si na své dětství, něco, co byste dnes třeba udělali lépe než tehdy, vybavujte si některé fáze svého života, které mohou být inspirativní, svá tajná a nesplněná přání.
Umístění děje
Pokud vaše představa o tom, co chcete psát, dostává konkrétní podobu, vymyslete si umístění děje. Místo, kde budou postavy vašeho románu žít. Může to být místo, které dobře znáte nebo místo zcela vymyšlené, kde nebude záležet na konkrétních reáliích. To místo bude vytvářet kulisu a náladu příběhu. Pokud jste v uvažování již takto daleko, máte určitě představu i o době, ve které se bude příběh odehrávat, a o jeho časovém rozsahu.
Postavy příběhu
Nejdůležitější postavou je hlavní představitel. Z děje by měly být jasně patrné rysy jeho osobnosti, jeho myšlenkové pochody a vývoj. Čtenář by se měl s ním nějakým způsobem ztotožnit a být na jeho další osudy zvědavý. A nemusí to být jen postava kladná.
Příběh může mít ale hlavních hrdinů víc, třeba dva, nebo nějaký kolektiv. U ostatních postav musí být jasný jejich vztah k hlavnímu hrdinovi. V průběhu děje může do popředí vystoupit i jiná postava, zpočátku upozaděná a postupně přijímající dominantní roli.
Již v minulém Koutku, týkajícím se Povídky, jsem psal o možnosti napsat si předem na papír hlavní i vedlejší postavy příběhu a přiřadit jim předem určité vlastnosti, které si budou držet v průběhu děje, i jejich případný vývoj. Musí to odpovídat hlavní myšlence vašeho příběhu. Psaní dalšího průběhu děje pak bude pro vás snazší. To je osvědčený způsob.
Udělejte si také rámcovou osnovu. Ta vám může pomoci lépe si seřadit své nápady a poskytne vám určité cíle, se kterými pak budete pracovat až k samému konci příběhu. Není to nutné, ale bude se vám lépe pracovat. Máte pevné vodítko, abyste příliš neuhýbali od tématu.
Průběh děje
Pro dobře napsaný román neexistuje žádný striktní předpis. Důležitá je vždy zápletka, její vývoj a následné řešení. Průběh děje musí mít svůj vývoj a konečnou peripetii. Můžete také začít hlavním konfliktem a v dalším ději ho postupně řešit.
Děj nemusí být vždy lineární, v ději se můžete vracet i do minulosti, a oživit tak čtenářovo napětí.
Rozhodněte se také, jak budete děj vyprávět. Jestli v první, nebo třetí osobě. Případně tyto postupy kombinovat. První osoba znamená, že děj vypráví hlavní představitel. Třetí osoba popisuje děj z pohledu někoho jiného. Velmi zajímavý je způsob, kdy jednotlivé hlavní postavy vyprávějí děj v první osobě. A každá z těchto postav může zaujmout k hlavní linii příběhu jiný postoj. Jaký způsob zvolíte, je jen na vás. Možná je dobré po napsání první kapitoly si text pořádně pročíst a pak se pro jeden ze způsobu psaní teprve rozhodnout.
Román vždy začíná ve vaší hlavě. Ne vždy budete mít tu pravou inspiraci, ne vždy vám budou ty příslušné múzy příznivě nakloněny. Nenechte se však dílčími nezdary odradit. Využijte na plno své asociace, které vás budou hnát kupředu. Dělejte si v průběhu psaní poznámky, které můžete později uplatnit. Přílišné lpění na detailech může brzdit vaši kreativitu. Klidně se vraťte při psaní třeba o několik kapitol nazpět a doplňte text o novou myšlenku.
První verze knihy
Pište tak, jak vám to jde a vyhovuje. Ráno, večer, v průběhu dne, pište v době, kdy cítíte tu největší inspiraci. Já jsem psal třeba většinou v noci, často až do ranních hodin. Měl jsem na to především klid a snažil jsem se nemyslet na každodenní problémy.
Napište první verzi knihy. Její jazyk nemusí být dokonalý, nebuďte vůči sobě příliš kritičtí. Při psaní si dávejte dílčí cíle. Třeba dokončit kapitolu, napsat deset stran apod. Udržíte si tím důležitou motivaci.
Po napsání první verze si dejte pauzu. Je to nutné! Týden, dva, nebo i měsíc. Pak si svou knihu v klidu přečtěte a budete přepisovat. Zcela určitě. První pohled totiž nebývá ten nejlepší. V našem klubu toto říkám ostatním velmi často. Pokud svůj text pošlou až po několikátém čtení, je vždy daleko lepší než první, syrová verze.
Svůj román přepisujte tak dlouho, dokud se vám nebude zdát skvělý. Třeba dvakrát či třikrát. Nejde pochopitelně o přepsání celého textu, ale o dílčí změny jak v obsahu, tak i ve stylistice. Při tom se snažte zjistit, které dějové pasáže jsou psané příliš rozvláčně a které naopak nedostatečně vysvětlují děj. Vše, každý odstavec, by měl mít nějakou souvislost s dějem. Pokud nemá, není pro děj důležitý, text vyřaďte. Hlavně neztrácejte trpělivost.
Dejte svůj román přečíst několika svým známým. Tak získáte nějakou zpětnou vazbu. Někdo bude třeba kritický, jiný vás bude plácat po ramenou a říkat, jak jste skvělí. Já mám daleko raději ty hlasy kritické. Omezují totiž vaši případnou sebestřednost a podporují seberflexi. Psát román je běh na dlouhou trať. Ale běh zajímavý. Hlavně, aby vám při tom běhu nedošel dech.
Zdroje:
cs.wikipedia.org/wiki/Román
wikihow.cz/Jak-napsat-román. Kolektiv autorů
