Letošní rok jsem měla na zážitky celkem dost bohatý, a to v rozmanitých podobách. Tak jako to byly krásné zážitky při vycházkách do přírody, setkání s milými příbuznými, dobrými známými i neznámými lidmi.
Další velmi zajímavé zážitky s Exodem Blansko do různých míst naší země, výlety se zahrádkáři nebo invalidy. Ale nebyly to vždy jen dny úsměvné. Bylo i více horších, kdy mne navštívilo mnoho různých problémů nebo i nemocí. Myslím si, že v každém věku se střídají takové dny i u některých z vás.
Už dost roků potřebuji na čtení brýle. O svých ztracených brýlích v Pardubicích při výzkumu spokojenosti cestujících ve vlacích jsem už zde psala. Koupila jsem si brýle jiné - skutečně ty nejlevnější, abych při jejich ztrátě neměla velikou škodu.
Další den jsem s nimi šla do obchodu. Tam si je vždy nasadím, abych lépe viděla na ceny a po chvíli se naklonila téměř až k podlaze. Dívám se na zboží, které mne v chladícím prostoru zaujalo, a cítím, že mi brýle sklouzly z očí. Zvedám je a v duchu děkuji nebesům, že jsou celé, a ihned si je nasazuji. Ale co to, levé oko se mi ihned mlží, přes pravé nevidím vůbec. Cítím také, že lidé se po mně dost ohlíží.
Napadne mne myšlenka, proč si mne lidé tak prohlíží - v mém věku už na mně toho ani moc neuvidí. Štěstí, že jsou to lidé neznámí. Sundávám brýle, abych zjistila, proč se mi to levé sklo tak mlží. S přímo panickou hrůzou vidím, že mi vypadlo pravé sklíčko a praskla u něho obruba. Takže těm, co si mne se zájmem prohlíží, připadám skutečně jako "cvok?"
A v tom se mne ještě jeden pán ptá, kde by našel šlehačku - vždy velmi ochotně odpovídám, tentokrát jen trochu roztržitě, protože už jdu zpět k chladícímu boxu hledat sklíčko. Asi jeden metr od něj naleznu nerozbité sklo, zvedám je a už přesně vím, proč si mne lidé prohlíží - jsem asi jak jednooký Jan Žižka z Trocnova. Takže s vypětím vůle a jednoho zamlženého sklíčka v brýlích a druhého oka bez skla dokončím klopotně nákup.
Zase mne čeká nová cesta do Optiky, kde i když mám brýle nové - tak je reklamovat nemohu, protože mi spadly z nosu a to je prý "cizí zavinění."
Musím přiznat, že tato ztráta mi ukázala, jak těžce se žije lidem se ztrátou zraku.
Ovšem některé lidi potkají v životě tak nečekané problémy a bolesti, že třeba i velmi dlouhou dobu vidí - ale ve skutečnosti jsou "slepí ."
A já jsem nějak tím vším zmatkem ztratila částečně i sílu, chuť a vůli k životu. Slyším od známých, kolik už mají upečeno cukroví, co všechno jiného zvládají. Nechodí mi ani nejmladší vnouček ze školy, protože je nemocen - ten mi vždy dodává tu správnou a potřebnou dávku energie.
Ale nastává Den Zázraku !
V sobotu 11. prosince v 7,52 dostávám SMS od dcery, že se nám narodil pravnouček Albert, váží 2,80 a měří 48 cm.
A včera odpoledne jsem ho poprve uviděla. Je krásný, pro nás nejkrásnější jako každé miminko, které se narodí. Mohu si ho i podržet v náručí - musím přiznat, že se už i trochu ve svém věku obávám, abych tak malému děťátku neublížila. Šťastný tatínek nás fotí - já jsem bohužel na svůj foťáček zapomenula, ale on by mi při umělém světle v místnosti dobře neposloužil.
A já vzpomínám, jak moje dívenka prožila první měsíce v mé rodné vesničce u rodičů. Moje pracovitá, ale velmi přísná maminka dbala na to, abych celých šest týdnů byla doma. V prosinci 1969 i v zimních měsících roku 1970 bylo na Drahanské vrchovině velmi mnoho sněhu - s kočárkem se nedalo ani nikam vyjet. Porodní babička za mnou docházela každý týden po celé šestinedělí. Pleny jsem měla jen látkové, které se praly, vyvařovaly i žehlily. Vody bylo v té době moc málo, tak jsem na jaře už vozila pleny a jiné prádlo k blízkému a maličkému "hloučku" na trakaři a tam je máchala - to byla tehdejší realita.
Teď je všechno jiné, mladé maminky mají více vědomostí i moderních vymožeností.
Takže narození našeho pravnoučka je pro mne ten největší zážitek a zázrak letošního roku. A jsem velmi vděčná za toto přímo nebeské a radostné štěstí, že je mohu v klidu prožívat.
A moc bych malému Bertíčkovi přála tak jako všem ostatním malým dětem, které se právě někde u nás rodí, aby mohly vyrůstat jen v hezkých rodinách a byly pro rodiče a ostatní jen tím největším darem, štěstím a radostí. A aby vyrůstaly ve vzájemně obohacující lásce, pohodě, klidu a spokojenosti.
Protože dokud život bereme jen jako samozřejmost, pramálo z něj máme - život začíná stát za to, až když si uvědomujeme, že je to ten největší a " n e j v z á c n ě j š í d a r . "