Já sním o Vánocích bílých - neodmyslitelná písnička naší rodiny při těšení se na stromeček. Nemohu nezmínit ani Už se zase těšíme na ježíška, copak nám asi nadělí..., nebo Vánoce, Vánoce přicházejí. Hitem se však u nás stala nevánoční píseň v podání Karla Štědrého - Meziměsto. Tu jsme doslova zbožňovali, až se na nás naši předkové někdy i zlobili. Přesto i oni si rádi znovu a znovu poslechli, co všechno se dělo, když v bytě vládl Alfons: https://www.google.com/search?client=firefox-b-e&q=p%C3%ADsni%C4%8Dka+zde+Alfons
Vánoce mého dětství a mládí se neobešly bez cukroví, kapra smaženého na černo, řízků, lavóru bramborového salátu, několika mís s chlebíčky a jednohubkami (nejlepší byly okoralé druhý den k snídani), vaječného koňaku, vůně (pro někoho zápachu) františka a purpury, upatlaných rukou, pletení se pod nohama dospělých, nadějného očekávání, jestli uvidíme zlaté prasátko a uslyšíme zvoneček, který oznámí, že ježíšek už přiletěl. Na dveřích jedné skříně jsme měli přilepený arch papíru s 24 čárkami. Od 1. prosince každý den jsme jednu obřadně přeškrtli, a jak se jejich počet snižoval, o to více nervozity panovalo v našich dětských dušičkách.
Vánoční papíry, stužky, mašličky, krabice od hraček a ostatních dárků našly své místo v určených nádobách. Svíčky na stromku zářily celý den, po setmění jsme v pokoji zhasli, zapálili prskavky, každý si našel místečko na sezení, i na koberci, a pouštěli jsme si melodie z gramofonových desek. Alžbětinská sereánda v nás vyvolala pocit klidu a zasněné pohledy na dárky, ozdoby, cukroví a spokojené tváře všech členů rodiny.
Ochutnávání cukroví
Žili jsme na úbočí Krušných hor, kde za mých mladých let sníh napadl na začátku listopadu a bílé vločky někdy poletovaly i mezi prvomájovými mávátky. Sáňky, brusle a lyže zabíraly značný prostor ve sklepě a když jsme se my tři děti chystaly na svah, slyšel to celý dům. Lyže a hůlky nám většinou padaly z rukou za patřičného křiku, smíchu a hřmotu. Abychom se všichni mohli spustit dolů, museli jsme si svah ušlapat. Krok za krokem po vrstevnici nahoru, po spádnici šusem nebo s obloučky dolů. A zase nahoru, a zase dolů. Když byla stráň hladká, přišly na řadu malé skokánky, sníh navršený jako odpalovací rampa. O nějaký sjezdařský styl jsme se nestarali, všichni jsme se hnali přímo s očekáváním dlouhého skoku. Sem tam se někdo zadkem zaryl do sněhu, sem tam někomu lyže ujely a onen postižený skončil v nedalekém křoví.
Častý konec sáňkování
První svátek vánoční se lyžařský svah pyšnil dětmi i dospělými na nových lyžích, v nových kombinézách, oteplovačkách, čepicích, rukavich a šálách. Ani my jsme nezůstali pozadu. Jak se nás sešlo vícero, po nějaké chvíli jsme lyže i hůlky zapíchli do sněhu a začali svoje rejdy ve vysokých závějích. Vyhrabávali jsme tunely a bunkry, váleli sudy, tělem a pažemi vyznačovali andělíčky, ke svému se dostala i koulovačka, ti méně chtiví pohybu stavěli sněhuláka. Vždycky se odněkud vyloupl oprýskaný hrnec, místo uhlíků se jako oči uplatnily kamínky a nos představoval kousek větve. Že jsme domů přišli mokří až na spodní prádlo, není nutné zdůrazňovat. Všechny radiátory byly obloženy našimi svršky a často i spodky a maminka někam nahoru děkovala, že má jen tři děti, protože mokré oblečení dalších potomků by už neměla kde usušit.
Už dlouho na horách nepobývám. A tak bílé Vánoce zažívám nad několika dochovanými fotografiemi, jen ve vzpomínkách, kde se prolínají chutě skořice, vůně vanilky, chlad rampouchů, které se na jazyku rozpouštějí. Klid, pohoda, pohádky, pošťuchování mých dvou bratrů, maminčino pohlazení, babiččino vyprávění. To byly moje dětské Vánoce.
I když asi ani ty letošní nebudou bílé, ať jsou šťastné a veselé pro všechny lidi dobé vůle!
Zdroj: youtube.com
