V lednu roku 49 př. n. l. dal Gaius Julius Caesar povel svým legiím a vytáhl z Galie na Řím. Měl k tomu, zejména pro sebe, velmi dobrý důvod. A to, zničit svého protivníka Pompeia. Když překročil řeku Rubikon v severní Itálii, pronesl ten svůj známý výrok – alea iacta est – kostky jsou vrženy. Přesněji řečeno – kostka je vržena. Riskoval, neboť si musel být vědom toho, že bude prohlášen za nepřítele státu. Víme však, že dopadl dobře. Alespoň na pár příštích let. A Řím mu vzdal hold. Jeho výrok ale vstoupil do dějin.
V životě se někdy ocitáme v situacích, kdy musíme udělat závažné rozhodnutí, aniž předem víme, jestli bude dobré. A jestli budeme mít na ten krok dost sil. Jestli nás posune o něco kupředu. Někdy do toho risku prostě musíme jít. Abychom zvítězili třeba sami nad sebou. A tak uděláme krok, který už nemůžeme vzít zpět.
Jsou ovšem i lidé, kteří jsou chronicky nerozhodní. V restauraci se nedokážou rozhodnout, co si dají k jídlu, v obchodě si tak dlouho zkouší svetry a kalhoty, až odejdou s prázdnou, zkrátka, rozhodování jim trvá příliš dlouho a mají mnohdy až panický strach ze špatného rozhodnutí. Blaze tomu, kdo má přítele, kterému se může svěřit, kterému důvěřuje, který umí poradit, a který ho tak zbaví oné tíže vlastního rozhodování.
Často je takové rozhodování soubojem rozumu a citu. Srdce nám říká něco a rozum proti tomu vehementně protestuje. Uvedl jsem zde jednoduchý příklad restaurace, či nakupování. Jsou ale rozhodnutí daleko důležitější, která mohou výrazně ovlivnit náš další život. Vstup do zaměstnání, výběr partnera, kdy rozum vám nabízí jednu variantu, ale srdce vás táhne k někomu úplně jinému. A další a další momenty života.
Náš svět má, zkrátka, dualitní podobu. Člověk má dvě ruce, dvě nohy, a i ten jeho mozek má dvě hemisféry. A projdeme-li se občas zprávami médií, zjistíme, že i ta politika má většinou také jen dvě tváře – tu pravou a tu levou. A mezi tím není skoro nic. Jak ji hodnotit? Pragmaticky rozumem, nebo raději citem? Věru, těžké rozhodování.
A tak i my myslíme dualitně – jak srdcem, tak i rozumem. Srdce je pro nás jakýsi symbol. Není to jen pumpa, která žene krev, ale od nepaměti i imaginární sídlo citu. Srdce spojujeme s naším štěstím, i s našimi sny.
Jenže když se chceme pro něco rozhodnout, nemůžeme spoléhat pouze na to, co nám říká srdce, ale je třeba zapojit i tu druhou složku - rozum. Stavět proti sobě rozum a cit je většinou kontraproduktivní. Tyhle dvě složky se musí nakonec dohodnout. A pokud se nedohodnou, ani pak to nemusí být nějaká velká tragédie. Většinou si tu cestu k sobě časem najdou. I ten nerozhodný se musí nakonec pro něco rozhodnout.
Je pozdní noc a já mám před sebou také jeden problém. Dát si ještě jednu sklenku vína, nebo si jít raději lehnout. Rozum mi říká – běž už konečně spát, ale srdce mne táhne k další sklence, s jejíž pomocí se mi snad podaří napsat konečně něco geniálního. A nemám zde, bohužel, žádného důvěryhodného přítele, ani přítelkyni, kteří by mi mohli poradit. Jen moje malá fenka stojí vedle mne a štěká. Vím, co chce. Rozhodnutí je jasné. Dnes dám raději přednost rozumu.
