Vyznavačům ryze monogamních vztahů zřejmě víčka přivřela oči a našpulila ústa do naštvaně odmítavé grimasy, která se pomalu jako uhlem karikaturisty vykreslila na obličeji a puritánsky našeptávala „to tedy číst nebudu, to se mne netýká, jsem přece spořádaným člověkem“. Naopak těm veselým kopám, co si z ničeho až tolik nedělají, ba naopak si ze sebe a z lidiček utahují, titulek zvlnil hladké čelo a jiskřičkami v očích zapálil knot rebelské vášně se zvědavou výzvou: „to chci tedy vědět, v jakém věku jsem byl nebo budu větší sexsviňkou?“ A se zbytkem titulek ani nepohl, neboť tuší, že se promiskuita nedá jednoduše paušalizovat v žádném hledisku. Nicméně, doktora Weisse po ruce nemám, aby nám erudovaně odpověděl, tudíž se pokusím opíraje o vlastní zkušenosti selsky zamyslet.
S termínem „promiskuitní“ jsem se poprvé setkala v prváku na gymplu. To bylo v období, kdy první polibky byly nahrazeny těžším kalibrem, jemuž předcházelo ještě nedávné nacvičování na chlupatém medvědovi, hřbetu dlaně či mladším bráchovi. Pak přišla velká láska a s ní, tu menší, tu svědivější, starosti. Sotva jsem u gynekologa slezla z „kozy“, pan doktor mi jízlivě prosypával cestičku do převlékací kabinky oním sprostým slovem, jehož význam jsem pochopila v okamžiku, kdy jsem celá rudá za sebou zatáhla kresolem načichlý závěs. Ale neměla jsem to panu doktorovi za zlé, vždyť suploval nedostatek odborné literatury, tolik charakteristický pro „novodobou dobu temna“, a současně posiloval mou dívčí naivitu, kterou jsem si nalhávala, že každý fyzický dotek opačného pohlaví je z hluboké lásky nebeské.
Jsem přesvědčená, že jsem v té prvotní sexuální nestálosti a nevázanosti, kterou bych nazvala voláním divočiny, nepoletovala sama. V mém případě však brzdou byla přísná výchova na mně aplikovaná z moci rodičovské. Byla jsem poslušná a měla dost vyvinutý strach z nemocí (i těch bez kašle), proto jsem se plaše stáhla. Ovšemže jsem pozorně a s nadhledem sdílela zážitky a příběhy z mejdanů kurážnějších spolužaček, které opravdu skončily u plotny a kočáru a s léčbou přinejmenším trichomonázy.
Období mého velkého hledání dospělo do manželství, narození dětí včetně sugestivního přesvědčení, že jsem dovršila té správné skutečné dospělosti, že mám muže, kterého budu dělat šťastným až do smrti smrťoucí a že nastává období klidu, harmonie, lásky, radosti a vzájemné sounáležitosti, kterou nám nikdo nevezme a ničím nerozdělí. „Auvejs!!!“, to byla facka života, když jsem zjistila, že to tak není. Časem jsem totiž zjistila, že mám chlapa zřejmě patřícího do skupiny geneticky vybavených jedinců s tzv. odchylkou DRDY, která způsobuje libido s repetetickou dispozicí, čili libido se opakuje, opakuje, opakuje, konkurentek přibývá a nezmůžete nic, jenže já se s tou odchylkou nedokázala smířit, už jsem neměla nadhled jako se spolužačkami z gymplu a manželství jsem vzdala.
Jéžiškote, to vám tedy povím, to byl ale najednou poprask. Na čele se mi asi vytetovalo, že nemám chlapa. Jedno, že mi táhlo na pade. Blikala jsem zřejmě tak červěně, že bejčci nastrčili svůj roh kdekoliv v naději, že se zadaří byť jen malinké rodeo. Co si mělo počít mé sebevědomí? Věková hranice útočníků byla široká, od 30 do 80. Profesní různorodost pestrá, od lékařů, inženýrků, přes plukovníky, optiky až k pokrývačům, každý uměl něco, ovšem všichni stejně houževnatě stříleli svou lživou municí s cílem lapit, podržet a pak se vylhat do ztracena ke své utajované manželce. Ovšem, já už nebyla naivní, a tak stejným kalibrem jsem střílela ze svého kanonu. V mém výběrovém řízení nakonec vyhrál ten, který mou ofenzivu ustál a nabídl mi hodnoty, se kterýma se dá smysluplně, komfortně a s úsměvem zestárnout. Nelákalo mne časté střídání partnerů bez hlubších citových vztahů, chtěla jsem být nadále zodpovědná ke své budoucnosti, a tudíž nevzdalovat se zodpovědnému výběru: Zn. „Na dožití.“
Roky nadále letí. Šediny ve vlasech nejedné ženě či muži stříbří účes. Kácí se v mém lese. Vdovám je nějak těsno, vdovců je poskrovnu. Ale nenechte se mást! Jsou vitální, i s vyměněnou kyčlí. Komplexy se nepěstují. Jejich libido jako smyslů zbavené si jde za svým. Není čas přemítat: „ano?“, „už ne?“. Vždyť kolik pěkných chvil je v dohlednu? Boj opět začíná! Boj neovladatelný a bez měřitelnosti a soudů. Někomu nesoucí blaženost vykoupenou za zklamání druhého. Boj přirozený, lidský. Naturalistický.
Tedy ptám se: „Kdo víc? Mladí anebo staří?“
