Je vlahý letní podvečer a já jsem v práci. Dnes potkávám převážně dvojice mladých lidí, kteří nejeví ani trochu zájmu o prázdný taxík. Až teď - z dálky vidím mladého muže, staví mě zběsilým máváním. Zastavuji. Mladík usedá do vozu a vychrlí: "Na Žižkov, k penzilňáku".
Rozjíždím se, teprve teď pozdraví a s očima upřenýma na hodinky se ptá "prosím vás, budeme tam do sedmi?" Přisvědčuji, že ano a hned se zvědavě ptám, jestli spěchá na schůzku." Jo paní, kdyby to bylo rande, to bych tolik nespěchal - musím koupat dceru. Víte, já mám strašně krásnou holku, je jí rok a půl a když ji koupe manželka nebo babička, holka ječí a nenechá si sáhnout na hlavičku. To víte ženský, samej spěch. Ale když ji koupu já, umyjeme nejdřív hlavičky kachničkám a rybičce, potom Monička vyleje kyblík vody na hlavu mně, aby i táta měl voňavý vlásky a potom příjde na řadu i ona".
Mezitím jsme dojeli na místo, je přesně sedm. Pyšný tatínek platí a ještě dodává "ona je nejkrásnější ženská mýho života a já teď musím vyběhnout schody po třech, ženské právě dávají Moničku do vany".