Tak mám pořád takový hloupý pocit, že mi něco chybí. Nemyslím tím ale peníze, které obvykle přinášejí určitý pocit svobody, nemyslím tím třeba lepší zdraví, což přináší zase do života více spokojenosti. Je to jakýsi neurčitý pocit očekávání. Ale čeho? Peněz sice nemám nadbytek, ale k životu mi už asi budou stačit. Zdraví je mizerné, ale to bylo i dříve a lepší to už nebude. Zvykej si, člověče!
Pravda je, že život nám přináší samé nesrovnalosti. Obvykle ten, kdo nic neočekává, má paradoxně vše, co potřebuje. Má vše, protože skutečně víc neočekává. Já pořád něco očekávám. Sice nevím přesně co, ale jakýsi vnitřní, těžko definovatelný nepokoj přibývá postupně s věkem a nutí mě k přemýšlení. Když se podívám do své duše, najdu tam ale maximálně chaos a nepořádek. Asi by bylo lepší tam trochu uklidit a nechat život přirozeně plynout, vždyť ono to nějak dopadne. No jo, ale to by byl přece fatalizmus! Takový snad nejsem. Kdybychom však takto uvažovali, nemuseli bychom se potom rozčilovat, že se nám nedaří přesně to, co chceme. Tak nevím.
Ještě, že si v podobné chvíli vzpomenu na skvělý román Denise Diderota – Jakub fatalista. Sluha Jakub v něm putuje se svým pánem a rozebírají přitom život a jeho různé situace. Pokud se Jakub dostane do jakéhokoli problému, zachovává naprostý klid. Obrátí se na svého pána a pronese svou oblíbenou formuli:
„Zeptejme se čutory.“
Nejsem určitě založením fatalista, ale tento pohled na svět se mi líbí. Venku je mizerné počasí, obloha šedivá, slunce nikde a obávám se, že stejnou šeď mám nyní i v hlavě. Inspirace mě opustila a marně zírám do obrazovky počítače. Ta Jakubova myšlenka je zatraceně nakažlivá. Jdu se tedy zeptat čutory.
Možná, že se Diderot při psaní tohoto úsměvného dílka inspiroval fatalizmem biblického Kazatele. Ten v druhé kapitole, ve verši 24, říká:
„Zdaliž není to chvalitebné při člověku, jísti a píti, a učiniti životu svému pohodlí z práce své?“
Dobře díš, Kazateli. Čutora opět zvítězila.
* * *