Někdy se z omylu zrodí jen sranda a někdy ze srandy je blízko k tragedii. Nabízím vám další dva příběhy z doby, kdy jsem dělal rekvizitáře.
Platil jsem za slušňáka, už to, že jsem byl abstinent, dávalo záruku, že se neožeru na estrádním pořadu, který ředitel televize Zelenka zorganizoval v Ústí ve svém poslaneckém okrsku k volbám. Do stejných slušných chudých „rezerv“ sáhli i jiní vedoucí výpravných složek, které se na takových pořadech podílely.
A tak jsem k sobě vyfasoval velice slušného staršího už přesluhujícího řidiče, který byl tak slušný, že na něj vybyl také už dosluhující zelený automobil Praga V3S ve skříňovém provedení, ač televize měla docela dobré vozy z NDR - Robury – což si obsadili mladší a dravější řidiči. Ta Pragovka se možná hodila do terénu, tam byla skvělá a ve své době nepřekonatelná v celé RVHP, ale ne na silnici, tam byla velice pomalá, ale o to více hlučná.
Já, abych s ní ladil, tak jsem si k ní oblékl ušitou zelenou vojenskou košili od bráchy podle amerického střihu a měl jsem i americkou bundu z II. světové války i s vlaječkou a vše korunovala „ahojka“ - americká vojenská – také spíchnutá od bráchy, tu jsem ale nechal doma.
Našim úkolem bylo na místo přivézt jen asi 160 skládacích židlí z našeho fundusu, aby se zvýšila kapacita kulturního domu (nebo divadla – dnes už nevím) a několik nových dětských autíček T- 603 na baterii s řízením lankem v bužírce. Ta měla sloužit několika vybraným zasloužilým pracovníkům různých závodů v okresu k soutěžení, jak s nimi umí kličkovat mezi kostkami z dřevěné stavebnice. To byla tak blbá soutěž – že se na obrazovky ani nedostala.
My, jak se dozvíte, jsme měli svůj skutečný závod s časem se skoro skutečným vojenským náklaďákem. Židle jsme si naložili už den předem, abychom mohli brzy ráno vyrazit na cestu. Řidič, Kulka se jmenoval, mi řekl, že pro mne ráno zajede už v 6:00 a že na mne zatroubí, abych byl už oblečený. Tak se i stalo, už v 5:45 troubením probudil celý panelák a tedy i mne. Naložil jsem si sportovní kabelu a hned jsem si vyhledal pohodlí pro své dlouhé nohy. A protože jsem už s ním jel den před tím a věděl, jak je to auto hlučné, tak jsem si vzal malý tranzistoráček a jedno ucho utěsnil špuntem a do druhého strčil sluchátko a vzápětí usnul.
Asi za hodinu a půl se mnou Kulka zacloumal a položil mi nepatřičnou otázku: „Pane Martine, nevíte, kde jsme?“ To jsem považoval za skvělý vtip, ale on mi do ruky předal silniční Atlas Československa, a povídá:“ Mrkněte se na to, já jsem se asi ztratil na poslední objížďce.“ Tak jsem čekal, až narazíme na první ceduli menšího městečka a to podle seznamu vyhledám na mapě a vrátíme se na trasu.
Nojo – ale stal se průšvih – já zjistil, že svědomitý Kulka sice vyrazil v malém předstihu, asi nějak v předtuchách věcí příštích, ale úplně jinam. My měli jet na natáčení do Ústí nad Orlicí a on už byl kousek od Ústí nad Labem. Když jsem mu to sdělil, tak málem omdlel a v šoku začal mluvit slovensky - „Čo buděme robiť – čo buděme robiť? - Bědoval stále dokola a zablokoval autobusovou stanici, načež ho pojmenoval za to autobusák nelichotivě několikrát po sobě a nahlas, že se mu smála celá zastávka lidí.
Uklidnil jsem ho a převedl na češtinu, že se nic neděje, že první den je stejně jen zkouška bez diváků a že zalžeme, že se nám porouchalo auto, když se zpozdíme – u té rachotiny nás nikdo nebude podezírat, že kecáme. On se snažil auto týrat ve vysokých obrátkách, abychom tedy měli zpoždění, co možná nejmenší. To auto ale nebylo schopno vyvinout větší rychlost, než 50 km/hod, ale předstíralo ji skvěle - řvalo jako raněný tygr.
Tím naše peripetie zdaleka nekončily, nejdříve jsme platili pokutu, protože jsme zajeli do zákazu vjezdu - do jednosměrky, kam ani auta ve správném, tedy opačném směru jeho tonáže neměla co dělat. To svědomitého Kulku rozhodilo a hned asi o pět kilometrů dále při snaze si zkrátit trasu, zajel do nějakého, prý strojírenského závodu, že se to tam dá projet, že to tam už někdy taky projel. Opravdu mu ochotně otevřeli bránu, když viděli vojenské auto, ale bez potvrzení nás nechtěli pustit ven. Byly to totiž ruské kasárny. Bez zdlouhavého a pečlivého prohledání a částečného i vyložení těch židlí a sepsání protokolu o celé záležitosti to nešlo. Měl jsem tam ale hned asi tři zakázky na tu bundu a košili – ale nebylo nám nic zabaveno – když zjistili, že jsme opravdu z televize – že se jedná o akci na naše svobodné volby pod jejich vojenským patronátem. :)
Na místo do Ústí nad Orlicí jsme přijeli asi o 4 hodiny později, kdy byla přestávka ve zkoušce. Produkční mi řekla, že ty židle už nepotřebují, že si sehnali jiné z místa a že můžu řidiče odeslat zpátky domů i s židlemi. Tak jsem mu řekl, že si dáme spolu opožděný oběd a že pak může odjet. Když jsme si objednali jedno jediné jídlo, které ještě zbylo po nájezdu herců a televizáků – Bramborový salát a řízek, tak když jsem viděl u sousedního stolu pana Felixe Holzmanna v malé společnosti jiných herců u pivečka, jinak byl sál prázdný, tak jsem z legrace prohodil s číšníkem na podobné téma – „Číšník“ improvizovaný úryvek z Felixova vystoupení na místo pozdravu a sám jsem si tam přidal větu: „Víte, co je na tvrdém řízku to nejhorší? Že veškerou energii, kterou vám ten řízek dá, tak zase tím kousáním ztratíte!“ Což celá ta parta herců, kteří tam s Felixem seděla, kvitovala smíchem a Víťa Černý mne pozval, abych si k nim přisedl a Felix to do té své scénky pak přidal.
Já jsem se mu svěřil, že bych chtěl také dělat takové scénky, jako má on, že ho naše celá rodina miluje, že jsem si už nějaké sepsal, ale že se hrozně stydím a bojím se, že se lidé nebudou smát. Tehdy mi bylo asi dvacet let. On se přiznal, že sám má stejný pocit stále už od té doby, co to dělá. Že má stále velkou trému – to samé jsem se dozvěděl i od herce Lubomíra Lipského, když jsem se s ním bavil v zákulisí. Ale oba tvrdili, že to musím někde zkusit. A že o to krásnější je pak ten pocit, když se lidé budou smát – když to tedy překonám.
Asi za rok od této události jsme natáčeli soutěžní pořad „Deset stupňů ke zlaté“ v divadle Gong ve Vysočanech a já jsem si o přestávce zajel schrupnout do podzemí nákladním výtahem, kde byly kulisy, sedací nábytek a pár starých rekvizit, ale vyjel jsem ještě dost dlouho před začátkem natáčení, našel jsem tam totiž takovou velkou pumpičkou na rozprašování malby – tekutin - Felix s ní měl jednu nádherou scénku „Kvíz“ a já jsem se rozhodl to zkusit.
Tak se ten předchozí příběh provázal s dalším – poslouchejte:
To divadlo Gong, které jsem důvěrně znal, hned za ním jsem bydlel od narození až do svých 11 let a chodil tam od malička na pohádky, i otravovat tam televizáky v přenosovém voze, abych se mohl na chvilinku kouknout na jejich monitory – na pohyblivé obrázky, to mělo být tedy svědkem toho mého prvního pokusu. Televizi jsme v té době, kdy jsme tam bydleli, doma neměli. A když teta dělala v televizi v tomto divadle při natáčení občas asistentku režie, tak mi tam propašovala a já jsem tam tedy byl skoro na domácí půdě. Kde jinde bych to měl zkusit, tam jsem v jedné pohádce na tom jevišti hrál v dětských letech trpaslíka - tak to zkusím nyní - už o dost větší - stejně to bude jenom jako.
A nyní o přestávce, když jsem vyjel z toho sklepa, právě divadlo patřilo nácviku místního souboru na nějaký program a já tam vyjel v tom klotovém plášti s tou pumpičkou a začal tam rušit toho ředitele a režiséra v jedné osobě v programu a asi 12 – 15 mladých lidí toho souboru, kdy jsem tam jako rozprašoval tu vůni, že si na smrad stěžovala naše režisérka Dagmar Novotná a že to tam mám o přestávce provonět. Ten pan ředitel toho divadla, mi „nahrával“ – tedy taky „jako“ (myslel jsem si) protestoval, že ho ale nesmím rušit při té zkoušce jeho představení a já taky dál a dál improvizoval v intencích mého „učitele“ Holzmanna a celé to vystoupení trvalo asi 10 minut. Holky a kluci z toho souboru se smáli a já jsem žil v domnění, že jsem tedy uspěl, že bych tu trému přežil taky.
Myslel jsem si, že všichni poznali tu naši snahu napodobit tu známou scénku – vždyť nám asi čtyři i zatleskali. Když jsem přišel druhý den na natáčení, tak za mnou přišel ten ředitel divadla, že jsem mu to neměl dělat, že ho hned po našem vystoupení odvezli do blízkého střediska OUNZ, že z toho měl nějaký náběh na infarkt – srdeční slabost - nebo co, že to byla z mé strany drzost, a že to už hlásil mým nadřízeným. To nehrál – tak dobrý herec nebyl. Já jsem ale žil v domnění, že on ví o tom, že spolu hrajeme tu Felixovu notoricky známou scénku, ani náhodou mne nenapadlo, že on to opravdu myslel vážně.
Dneska bych mu to přehrál na YouTube, tak jako to nabízím nyní vám:
Tehdy jsem mu to jen musel převyprávět a vysvětlit a omluvit se mu. On to vzal a vše s mým nadřízeným srovnal a pak, kdykoli jsme se zase potkali, tak se se smíchem ptal, čím ho zase položím na lopatky a nabízel mi angažmá v tom jeho amatérském souboru.
Tak to bylo něco zase ze života rekvizitáře, ale když jsem se dozvěděl, jaký kočovný život vede Felix Holzmann po vlastech Českých se svými scénkami, tak jsem úmysl postavit se na volnou nohu, jako on, opustil a přešel později na jistější dráhu úřednickou - do pojišťovny.
