Ptactvo je u nás hostem celoročně, ať už na zahrádce u domu nebo na horách u chaty. Tuto příhodu jsem si zapsala loni na konci května, ale pozorování pokračuje i v zimě. Na slunečnicích si letos pochutnávají zvláště sýkory parukářky.
Tento týden nás navštěvoval brhlík lesní. Přesto, že je to pták lesů, zahrad a parků nejčastěji v nížinách, měli jsme možnost pozorovat tohoto tuláka na horách.
Brhlík se pohyboval mezi smrkem a modřínem, vůbec mu nevadilo, že tam zrovna rovnáme dřevo. Ze smrku přelétl na špičku modřínu, seběhl po kmeni hlavou dolů, hupnul do krmítka, sebral semínko slunečnice a rychle zpět na smrk. Takhle to opakoval pořád dokola. Proč neletí rovnou do krmítka, říkala jsem si, ale asi je takhle zvyklý a pak spěchá do hnízda.
Když mu přiletěl kamarád, změnili taktiku. Se semínky se vraceli každý na jeden modřín nad krmítkem a jakoby zatloukali zobáčky semínka do kůry. Nejdříve to vypadalo, že by chtěli semínka něčím zajídat, ale pak jsme si všimli, že si je za kůru zastrkávají. Oba brhlíci dokázali za půl dne vyprázdnit krmítko, jako by byli velcí jedlíci, ale měli k tomu jiný důvod, dělali si zásoby.
V polovině týdne dostala chuť na semínka i sýkora parukářka. Slunečnice miluje, jenže brhlíci ji dovolili jen paběrkovat pod krmítkem.
Ihned se přestali zdržovat nalétáváním na modřín a začali létat rovnou do krmítka. Museli si však odletět uložit zásoby, takže sýkorka na nic nečekala a vlétla do krmítka taky. Nakonec našli společnou řeč a pěkně se v krmítku střídali. Lítali sem tam jako o závod, byli tři a slunečnice tak dobré. A dobře udělali.
Za pár dní se z výletu vrátila veverka cestovatelka, a protože ona je na modřínu doma, okamžitě obsadila krmítko. Nevadilo, že se tam nevešla, zkoušela to všelijak. Točila se na všechny strany a pochutnávala si i tak, že musela být napůl venku.
Brhlík lesní, trochu baculatý ptáček, pěvec, velikosti vrabce, žije podobně jako datel. Od jara léčí stromy vyzobáváním housenek a jiného hmyzu, přes zimu kamarádí se sýkorami u krmítka. Po kmeni běhá jako jediný z pěvců hlavou dolů, v čemž mu pomáhají jeho drápky. Hřbet má modrošedý, bříško hnědočervené, samička zrovna tak, ale je barevně méně výrazná. Nápadný je černý proužek, který se jim táhne od špičatého zobáčku přes oko na konec hlavičky. Říká se mu zedník, neboť si vletový otvor dutiny nebo i budky zmenšuje blátem podle své velikosti, aby se mu tam nedostal nikdo větší. Tam hnízdí jedenkrát v roce, na jaře, samička vysedí za 14 dní až 9 vajec, mláďata opouštějí hnízdo přibližně za 25 dní. Celoročně si vytváří zásoby, které pak vyhledává.
I sýkora parukářka je pěvec, trochu menší než vrabec, žije naopak spíše na horách, klidně do 1 400m n.m., v nížinách jen vzácně. Pozná se podle černobílé chocholky, svrchu je nahnědlá, bříško má našedlé, na bocích okrové. I ona má na bílé hlavičce černé ozdoby. Na lících má za očkem černou podkůvku, má černou bradu, ze které vybíhá černý proužek kolem krku. Samička zrovna tak, jen chocholku má kratší a bledší. K hnízdění, pečuje až o 7 vajec, 1x - 2x ročně, si vybírá opuštěné dutiny stromů, ty vystýlá mechem a travou.
