„Proč zrovna po Českých Budějovicích?“ ptám se. „No to já nevím, byl jsem tam všehovšudy dvakrát v životě. A ovesný vločky nežeru, na kole jsem jel naposled jako kluk a chlapi v montérkách mi vůbec nevaděj. Já ti asi mám v hlavě nějakej Freudovskej bordel, poslední dobou se mi zdají děsný ptákoviny.“
Nevím, co na to říci. Svěřit se, že i já jsem se svými sny nespokojen, by mu asi moc nepomohlo, jenom bychom si vzájemně porovnávali Freudovské přemety v palicích. Mám v rukávu taky pár trumfů, například nedávno se mi zdálo, že se mi z kapsy vydral kapesník, strašně se zvětšil a začal do mě smrkat. Brrr! Ostatně, Freudovských palicobordelářů je nás víc, třeba kamarád Karel měl sen, že vykopl do vzduchu pytel zrní a vypustil za ním slepici přivázanou na provázku. Ta slípka se zobákem zahákla za okap, on po provázku vyšplhal, vlezl do jednoho okna a na zemi tam ležel Krištof Kolumbus, kterej měl mozkovou mrtvici. Pan psychoanalytik by vůbec z něj měl často radost, zdálo se mu třeba taky, že na procházce potkal slavného fotbalistu, jemuž zrovna strakatá koza ukousla pohlavní orgán. Fotbalista Karlovi nařídil, ať ten ukousnutý předmět odnese na úřad a nechá ho zaregistrovat jako kandidáta do městského zastupitelstva. „Pak jsme s fotbalistou seděli u televize a sledovali, jak volby dopadnou,“ informoval snílek Kája.
Kdysi mi jedna známá doporučila, ať si pořídím výkladový snář, že v něm můžu vyhledat, co jednotlivé položky snů znamenají. Ona jej má a život je prý hned čitelnější. Ale to já nechci! Ani náhodou! Nechci se dozvídat, že když třeba ve snu chytám krocana, čeká mě zisk, že když jsem se viděl sbírat starý hadry, čeká mě období smutku, nebo naopak, že když jsem spatřil rozkvetlou jabloň, můžu se připravit na potěšení. Snář je podle mě jen další komplikace, která nic neřeší. Jak by si třeba poradil v případě, že bych sbíral hadry pod kvetoucí jabloní? Když jsem od té známé žádal vysvětlení toho, že do mě smrkal vlastní kapesník, nevěděla si rady. Jen se zeptala, jestli byl hedvábný – pokud ano, jsem prý zamilován. Tahle informace ale nemá pro mě žádnou hodnotu, jednak ten kapesník hedvábný nebyl a jednak zamilovanej do nějaký ženský jsem, až na drobné přestávky, prakticky celej život. Teď zrovna strašně moc do jedné krásné vdané paní. Kvůli tomu přece do mě nikdo nemusí smrkat! A už vůbec si kvůli tomu nemusím pořizovat hedvábný kapesníky!
Mám takovouhle představu: Člověk by měl mít možnost vymyslet si pro svý sny vlastní scénáře a pak si je pěkně prožít. Joj, to by bylo pošušňáníčko, já osobně bych určitě zalejzal do pelechu už v sedm. A nechal bych si zdát třeba, že sedím ve svém Lamborghini, vedle mě se půvabně rozvaluje ta hezká panička, co ji zrovna navždy miluju, a její zoubky s rozkošným předkusem svítí v úsměvu. Jedeme právě z Oxfordu, kde jsem převzal čestnej doktorát, na Riviéru, kde kotví moje jachta, nazvaná jejím jménem. Když tu náhle na silnici stojí obrovskej bengálskej tygr a výhružně vrčí: „Naval tu šťabajzničku k sežrání, nebo uvidíš!“ Hluboká zelená očka se žlutými tečkami mé zbožňované se na mne s důvěrou upírají, v tom levém však zahlédnu třpyt slzičky strachu. Něžně leč mužně ji osuším kapesníkem (samozřejmě hedvábným) a koutkem úst procedím: „klídek, bobku.“ Vystupuju z vozu, několika karate údery rozbíjím tygrovi držku, on prchá a my pokračujeme v cestě. Bobek klade zlatovlasou hlavinku na mé rámě a špitne: „seš fakt dobrej, dědku!“ Na horizontu se v náručí červánků slunce k západu kloní a já su tak šťastnej.
Tak jó, vážený a milý čtenáři, končím, je skoro půlnoc, půjdu chrnět. Zřejmě se mi bude zdát, jak sbírám starý hadry.
